Obsah:

I Populismus v Západní Evropě v 90. letech

II Charakteristiky Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa

III Jaké je spojení mezi rasismem a politickou mocí?

Úvod

Od konce 80. let získává ve značném počtu liberálních demokraciích v Evropě (ale nejenom tam) určitý politický prostor nový druh pravicových stran a hnutí. Mezi těmi nejúspěšnějšími je Rakouská strana svobodných (která od roku 2000 tvoří vládní koalici), Švýcarská lidová strana, která v 90. letech v celonárodních volbách skórovala pod vedením Christopha Blochera dvakrát a Italská severní liga. Další významné strany jsou belgický Vlámský blok, Norská strana pokroku, Dánská lidová strana a dvě spolu ve Francii soutěžící hnutí - Národní fronta Jean-Marie Le Pena a Republikánské národní hnutí Bruno Mégreta. Konečně existuje též několik okrajových stran jako Němečtí republikáni a Švýcarská strana svobody.

Několik charakteristik odlišuje tyto strany a hnutí od ostatních tradičnějších stran: spoléhaní se na charismatické vedení, snaha o populistickou strategii politického marketingu cílenou na jasného zákazníka (voliče), hra na strunu populárních úzkostí, předsudků a resentimentů. Hlavním cílem je diskreditovat současný politický estabilishment tak, aby mohla být provedena radikální politická změna. Typické je, že populistické strany a hnutí se prezentují jako nekompromisní obhájci práv, nebojácní advokáti zájmů obyčejných lidí a jako jediní možní zástupci “pravé demokracie”.

Na druhé straně podporují ideologii, která může být pravděpodobně nejlépe popsána jako určitý druh exkluzivního populismu. Jádro této politické doktríny spočívá v omezeném pojetí občanství, které obsahuje myšlenku, že pravá demokracie je založena na kulturně, pokud ne přímo na etnicky, homogenní komunitě. Pouze dlouhodobí občané jsou plnohodnotnými členy občanské společnosti a výnosy by měly být rozdělovány pouze mezi ty, kteří se na nich významně podíleli. Duch této doktríny se nejlépe odráží ve sloganu jako “nejdříve svým vlastním lidem” a apelech na národní preference. V extrémnějších případech exkluzivní populismus na sebe bere formu kulturního nativismu (volně přeloženo jako kulturní domorodost). To znamená, že na místo propagace kulturně-etnické nadřazenosti je cíleno na “ochranu” vlastní společnosti, kultury a životního stylu proti cizímu vnikání a kontaminování. Pro současnou populistickou pravici to hlavně znamená ochranu a obranu výdobytků evropské kultury a civilizace.

I když vyjadřování nepřátelství vůči cizincům, silné odmítání imigrace a námitky proti budování multikulturních společností jsou ústředními charakteristikami všech nových evropských pravicových stran, není to jediné téma, kterým se strany zabývají. V mnoha případech disponují vyčerpávajícím programem socioekonomických, sociokulturních a sociopolitických změn, jejichž zavedení by mělo dalekosáhlé důsledky. Severní liga v Itálii stejně tak jako Vlámský blok v Belgii propagují oddělení se od svých příslušných zemí, Rakouská strana svobodných identifikuje samu sebe jako protisystémovou stranu, která pracuje směrem k vytvoření třetí republiky a Švýcarská lidová strana čím dál tím aktivněji podporuje konec švýcarského konsociativního systému. Pravicové populistické strany zároveň používají širokou škálu témat, prostřednictvím jichž se snaží mobilizovat resentimenty. Tyto apely mohou být vysvětleny pouze ve specifickém národním kontextu. Příkladem může být Blocherova obrana švýcarské role během 2. světové války, odvolávání se Severní ligy na severoitalské mezzogiorno a útoky Jörga Heidra na pilíře rakouské poválečné národní identity. Odvolávání se na tyto témata stejně tak jako hra na latentní a neurčité xenofobní pocity je právě to, co získalo novým pravicovým populistickým stranám v Evropě publikum a politickou podporu (BETZ 2001).

Několik důvodu vysvětluje jejich politický úspěch: široce rozšířená nelibost a desiluse ze současných zavedených politických stran, politiků a politických procesů všeobecně, neurčité pocity úzkosti tváří tvář rychlým a hlubokým socioekonomickým a sociokulturním změnám spojených s globalizací a revolucí v informačních technologiích. Dalšími důvody je podchycení obtíží plynoucích z kulturních výzev spojených s přílivem a působením vzrůstajícího počtu neevropských imigrantů, kteří nejsou příliš chtěni, ale kterých je potřeba kvůli kompenzaci klesajících měr porodnosti, nedostatku pracovních sil a kvůli zachránění budoucnosti systémů sociální ochrany a všeobecně státu sociálního blahobytu.

Pokud si uvědomíme tyto motivy politické podpory pravicových populistických stran, není příliš překvapivé, že voliče těchto stran nemůžeme omezit pouze na jednou skupinu (jako by například byla drobná buržoazie). I když v mnoha případech byla zaznamenána značná proletarizace sociálních základů podporovatelů (počet “modrých límečků” volících pro ně vzrostl dramaticky ve Francii a ve Skandinávii a do jisté míry též v Rakousku, Švýcarsku a v severní Itálii), neznamená to, že tyto strany jsou stranami těch, kteří “prohráli” při procesu modernizace. Analytické přístupy, které se zaměřují na postoje nebo na hodnoty, jsou pro porozumění podpory nové populistické pravice plodnější než tradiční třídně orientovaná analýza. Pokud tedy provedeme analýzu podle sociokulturních proměnných jako jsou pohlaví, vzdělání a věk, zjistíme, že tato nová pravice přitahuje mladší mužské voliče s nižším a středním vzděláním. Toto jsou také skupiny, které mají nejvíce výhrad vůči imigrantům, uprchlíkům a k cizincům všeobecně.

Vzrůstající míra konkurenčních tlaků plynoucí z globalizace, stoupající demografické tlaky vyvěrající z stárnutí evropských společností a trvající vysoká politická znechucenost nenaznačují, že se odezvy na pravicové strany podporující ideologii výlučného populismu v blízké budoucnosti zmenší. Jejich úspěch nepochybně znamená vážnou výzvu pro liberální demokracie v Evropě. To, zda se toto stane vážnou hrozbou pro demokracii bude výhradně záležet na síle demokratických institucí a na politické kultuře, která se v Evropě vyvinula za posledních 50 let. (BETZ 2001)

Poznatky o západoevropských populistických pravicových stranách jsem si chtěla prověřit v českém prostředí. Za tímto účelem jsem provedla analýzu nejdůležitějších událostí spjatých se stranou Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa (SPR - SRČ), která je v českém kontextu považována za vyhraněně pravicovou stranu. Dále jsem zkoumání podrobila národní politický program této strany. Při své práci jsou byla překvapena, jak zřetelně se u této strany projevuje výše popsané obecné schéma populistické pravicové strany.

Z přehledu historických událostí SPR - SRČ (viz Příloha č.1) jasně vyplývá, že M. Sládek pro tuto stranu hraje roli charismatického lídra. Je jejím zakladatelem, prvním šéfredaktorem stranického zpravodaje, čtyřnásobným předsedou strany, dvojnásobným kandidátem na prezidenta. Po vnitřních rozporech přijala nově vzniká frakce do svého názvu i Sládkovo jméno. Dalším důkazem Sládkovy charizmatičnosti může být to, že těžiště volebních aktivit při posledních krajských volbách bylo právě ve volebních mítincích s M. Sládkem.

Svým ostrým protestem proti česko-německé deklaraci M. Sládek jasně ukázal, že má ambice těžit politický kapitál ze své svérázné interpretace minulosti. To mimo jiné i dobře ilustruje jeden bod současného programu: “Odmítneme Česko-německou deklaraci a od Německa budeme požadovat náhradu za škody způsobené II. světovou válkou našim občanům. Vůči Spolkové republice Německo budeme vystupovat jako suverénní stát. Politika omluv a poníženého podlézání jednou provždy skončí! Jelikož Česko-německá deklarace stojí právě na těchto principech, musí být neprodleně zrušena. Nevidíme žádný důvod, proč by Česká republika měla mít s Německem jiné - zvláštní - vztahy, než má s ostatními sousedy. Abychom skutečně mohli udělat tlustou čáru za minulostí, ze všeho nejdříve budeme od SRN požadovat náhradu za škody způsobené II. světovou válkou našim občanům. Německo je sice mocný a bohatý stát, neznamená to však, že s ním budeme jednat s ohnutými zády. Historické zkušenosti nás nutí k obezřetnosti. Německo si k nám pak dovolí tolik, kolik dovolíme my Německu” (www.republikani.cz).

“• Zpřísníme dohled nad udělováním českého občanství a okamžitě zastavíme příliv imigrantů,

• národní majetek musí být v rukou našich občanů a ne cizinců,

• v zemědělství budou mít přednost domácí produkty,

• zákony musí platit pro všechny stejně - tedy i pro menšiny. Je nepřípustné, aby na kritiku cikánské kriminality bylo nadále pohlíženo jako na rasismus. Sami cikáni toho využívají a zatím takřka beztrestně vraždí, znásilňují a okrádají řádné občany. Nemáme nic proti jejich barvě pleti či původu. Chtějí-li však žít s námi v jedné zemi, musí se přizpůsobit většině. Navrhujeme přezkoumat oprávněnost sociálních dávek a invalidních důchodů u cikánů. Je všeobecně známo, že velká většina z nich těchto sociálních dávek zneužívá. Ubírají je tak těm, kteří je sice potřebují, ale nedostanou, protože nejsou cikáni. Podporu v nezaměstnanosti by měl dostat jen ten cikán, který někdy v životě pracoval. Nepřipouští se ani opakované přednostní přidělování bytů cikánům, kteří je demolují a systematicky ničí.

• vlastníky a zaměstnanci médií nesmí být příslušníci cizího státu,

• odmítáme členství ČR v Evropské unii. Jsme pro suverénní stát! atd.” (www.republikani.cz).

Obava z kulturních vlivů je až dojemně zachycena v následujícím bodu stranického programu:

“• Výchova mládeže bude vedena v národním duchu: Výchovou mládeže píšeme budoucnost celého národa. Proto je více než žádoucí intenzívně se jí věnovat a současně odrážet všechny negativní - převážně americké - módní směry, které pouze deformují její národní hrdost, chování a vztah k životu” (www.republikani.cz).

Mezi programové priority SPR - SRČ nabízející jasná řešení soudobých společenských problémů patří:

• bezpečnost,

• obnovení státní bytové výstavby,

• snížení nezaměstnanosti,

• sociální a zdravotní péče, která musí provázet občana po celý jeho život,

• obnovení trestu smrti

Tvoří extremistické strany rasistické pocity nebo pouze odpovídají na existující animozity a využívají je k politickým cílům? Odpovědí by asi byla kombinace, protože ve společnosti existuje mechanizmus zpětné vazby. V důsledku pak politické strany podchytí a legitimizují existující rasismus. Současná legitimizace na sebe bere formy a propaguje takové myšlenky, které již byly dříve vyloučeny z oficiálního veřejného diskurzu. Byl tak prolomen dřívější konsensus elity, která vyloučila používání rasistických stereotypů (Report 2000).

Xenofobie (podezírání cizinců) může mít funkci kulturního kódu, stejně tak, jako měl na začátku 20. století antisemitismus. Vyjadřování názorů na židovskou otázku vybízelo k celé řadě názorů na další tehdejší témata, která i když byla důležitá, jednoznačně s “židovskou otázkou” nesouvisela. Dobové hodnocení bylo však podřízeno této optice. Rasismus zatím v Evropě nehraje tuto roli, ale určité nebezpečí je tu přítomno. Určité “trsy frustrace” které by mohly srůst jsou srovnatelné s těmi které byly přítomny koncem 19. století. Tehdy to byla reakce na modernizaci, dnes je to reakce na globalizaci. Jedno z nebezpečí je, že nové politiky zjednoduší komplexitu globalizace na jednoduché otázky rasové dominance.

• strukturální a ekonomické zdroje - nedostatek přístupu ke zdrojům a k moci.

1. BETZ, Hans-Georg. Exclusionary Populism in Western Europe in the 1990s. In: UNRISD Conference on Racism and Public Policy, 2001

2. Report. Racism in Central and Eastern Europe and Beyond: Origins, Responses, Strategies, Open Society Institute, 2000

3. General report. The meeting of NGO´s from Eastern and Central Europe, 2000

4. www.republikani.cz (citováno 2001-3-23)

5. www.unie.cz

6. www.ods.cz

V srpnu 1990 vychází první číslo politického týdeníku Republika. Prvním šéfredaktorem listu se stal M. Sládek.

Republikáni překračují vstupní pětiprocentní hranici (6,5%) do Federálního shromáždění i České národní rady a SPR-RSČ se stává parlamentní stranou. Miroslav Sládek se stává poslancem Federálního shromáždění.

Dne 18. července 1992 se v Brně koná II. sjezd SPR-RSČ, na kterém delegáti potvrdili stávající politickou linii strany a předsedou opětovně Miroslava Sládka. Dne 25. listopadu 1992 byl odhlasován zákon o zániku federace. Republikánští poslanci hlasovali proti. Miroslav Sládek přišel rozpadem republiky o svůj poslanecký mandát. Na podzim téhož roku kandiduje Miroslav Sládek neúspěšně na funkci prezidenta.

3. Obdobi “posilování pozic” (1993 - 1995)

4. SPR-RSČ opět parlamentní stranou (1996 -1998)

Dne 21. ledna 1997 pořádá SPR-RSČ před Lichtenštejnským palácem v Praze demonstraci na protest podepsání česko-německé deklarace. Na základě projevu M. Sládka došlo k jeho trestnímu stíhání a následnému zbavení jeho poslanecké imunity. Dne 8. prosince 1997 byl na republikánského šéfa vydán zatykač, po soudním procesu v lednu 2000 je však Miroslav Sládek osvobozen.

5. 1998 - 2000

Po parlamentních volbách v roce 1998 lze pozorovat i tendence, směřující k rozbití SPR-RSČ zevnitř. Vznikl jakýsi výbor “reformátorů”, jejichž cílem bylo sesazení M. Sládka. Na podzim 1998 se Republikánská strana komunálních voleb, ve kterých získala zhruba na sto mandátů. Někteří republikánští kandidátu uspěli i ve větších městech (Ostrava, Brno, Havlíčkův Brod) a usedli tak do městských zastupitelstev.