Praha 2002

Předkládaný text je seminární prací na předmět Menšiny a politika rovných příležitostí v zimním semestru akademického roku 2001/2002.

Diskriminace brání těm, kteří jsou diskriminováni, vést stejný život jako „normální lidé“. Diskriminace dopadá na určité skupiny více negativně (např. etnické minority, ženy, homosexuálové, zdravotně postižení, děti, atd.). A i mezi těmito lze rozlišit různou míru dopadu, která je daná především schopností se hájit. Ti, kteří se neumí bránit adekvátně očekávání většinové společnosti, mají obtížné postavení lidí na okraji společnosti. V České republice jej v nezanedbatelné míře tvoří Rómové. Tato práce se zaměřuje na rómské děti, o které se jejich biologičtí rodiče nemohou, nechtějí nebo neumí starat. Jejich postavení je tím obtížnější, že mají kumulované příčiny diskriminace: jsou děti, rómské a navíc ‘odložené’.

Cílem studie je seznámit čtenáře s problémy, se kterými se setkává náhradní péče o rómské děti v České republice. V první, obecnější, části práce jsou stručně uvedeny formy různé náhradní péče o dítě v České republice. Druhá část se zabývá těmito typy náhradní péče ve vztahu k rómský dětem.

Práce čerpá především z literatury: primární (zákony) i sekundární (monografie, články). Nezanedbatelnou část tvoří i materiály z internetové sítě z různých tématicky zaměřených webových stránek. Část o projektu Rómské děti do rómských rodin Střediska NRP je sestavena z poznatků získaných v rozhovoru ve Středisku a jejich interních materiálů.

1. Náhradní péče o dítě

Označení náhradní péče v sobě zahrnuje dvě základní oblasti. První je péče ústavní (kojenecké ústavy, dětské domovy, diagnostické ústavy apod.) Druhou formou náhradní péče je náhradní rodinná péče (osvojení, pěstounská péče).

1.1. Ústavní péče

Tato služba je nejvíce vzdálena rodině. Všem dětem je poskytována stejná péče, stejný výchovný program, ústav má jednotný provozní řád. Individuální charakteristiky dítěte zde nejsou zahrnuty do přístupu k němu. Chybí zde intimní prostředí, soukromí, sociální a citové podněty. Nastává i problém následného zajištění dítěte, které musí dosažením plnoletosti ústav opustit. Zpravidla se neumí starat o domácnost, komunikovat s úřady apod.

1.2. Náhradní rodinná péče

Z následujícího přehledu forem náhradní péče je zřetelné, že existuje mnoho jejích variant. Nejméně vhodnou variantou pro dítě je péče ústavní. Pro příznivý vývoj dítěte je role rodiny nezastupitelná. Nejdůležitějšími formami je osvojení (i mezinárodní), pěstounská péče.

1.2.1. Osvojení

Forma nejbližší vlastní rodině, adopcí získávají rodiče práva a povinnosti, jako by byli biologickými rodiči dítěte.

1.2.2. Mezinárodní adopce

Zákon o sociálně.právní ochraně dítěte zavádí do našeho systému náhradní péče o dítě novou možnost pro těžko umístitelné děti (děti s postižením a děti romské). Tou je osvojení do ciziny. Přistupuje se k ní v případě, že Ministerstvo práce a sociálních věcí nezprostředkuje osvojení nebo pěstounskou péči do šesti měsíců od zařazení dítěte do evidence. Spisová dokumentace se postupuje Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí pro zprostředkování osvojení ve vztahu k cizině. Pro romské děti se touto cestou otevírá větší šance na získání náhradní rodiny, protože cizincům obvykle barva pleti nevadí a nezáleží jim na skutečnosti, že se jim dítě nepodobá. To je dáno celospolečenskou atmosférou konkrétních států.

1.2.3. Pěstounská péče

Je svými specifiky určeny pro děti, které z různých příčin nelze osvojit. Pěstouni přijímají dítě na výchovu, nejsou jeho zákonnými zástupci. Biologičtí rodiče nejsou zbaveni rodičovských práv. Pěstounská péče zaniká dovršením plnoletosti dítěte nebo je zrušitelná rozhodnutím soudu. Pěstouni dostávají přiměřenou odměnu za péči o dítě.

2. Varianty pro rómské děti

Stejně jako všechny děti, o které se jejich rodiče nechtějí, neumí nebo nemohou starat, mají i děti romské dvě základní varianty náhradní péče: ústavní nebo rodinnou. Seznámíme se nejprve s tím, jak to vypadá v oblasti útavní péče, protože ta je pro rómské děti častějším řešením. Rodinná péče pak není v podkapitolách členěna podle jejích typů, ale podle etnické příslušnosti náhradního vychovatele (ať již osvojitele či pěstouna).

2.1. Ústavní péče

Ústavní péče je nejčastější formou náhradní péče o romské děti. Tvoří v ústavních zařízeních 30-60% jejich klientů. Jde o velký nepoměr v porovnání se zastoupením Romů v celkové populaci dětí v České republice, kde tvoří přibližně 4%.

Procentní zastoupení romských dětí v ústavech vzrůstal od 60.let. Odborníci se děsili a tento trend nechápali. Ve výzkumech se ukázalo, že hlavní příčinou je „nezájem“ romských matek. Přitom dřívější chování matek se takto nedalo nazvat, bylo obtížné je přimět, aby svěřily dítě i jen na několik dní do nemocniční péče. Příčinou je zánik sociálního dohledu tradiční soudržné a solidární romské „obce“, která se rozpadla. [Kovařík, Niederle, Svobodová, 1981:7-8]

Mnoho dětí však není přeřazováno do kojeneckého ústavu na žádost matky po porodu, ale z důvodu špatné hygieny a péče o novorozence v romské rodině či ze zdravotních důvodů. Rozhodují o tom sociální pracovnice. Na dlouhou dobu je tak přerušen styk s matkou a nevytvoří se hlubší citová vazba. Taková matka pak pochopitelně ztrácí o dítě zájem. Někdy bývá styk omezován i ze strany ústavu, zejména z hygienických důvodů. [Kovařík, Niederle, Svobodová, 1981:9]

Dalším faktorem ovlivňujícím vysoké procento romských dětí žijících v ústavních zařízeních je vysoká porodnost, která je komplikovaná vyšším podílem novorozenců s nízkou porodní hmotností (nutný delší pobyt v porodnici). Nezanedbatelnou roli hraje také vysoký podíl Romů na páchání trestné činnosti. Není výjimkou, že oba rodiče dítěte jsou ve výkonu trestu odnětí svobody. [Vyšatková 2000:63]

Zamysleme se nad diskriminací, která se v této oblasti vyskytuje. S problémem se setkáváme již v prvopočátku umisťování dítěte do ústavní péče, když je dítě odebráno z rodiny. Jistě, existují objektivní důvody (př. týrání), kdy pobyt dítěte v rodině poškozuje. Ale sociální pracovnice odebírají děti z romských rodin i z důvodů zanedbání hygieny, vzdělávání. V tuto chvíli začínají platit normy neromské populace, které jsou uplatňovány na populaci romskou. Přitom výzkumy [Rajtman a kol. 1994:1,4] dokázaly, že romský výchovný styl je odlišný, má jiná pravidla. Uplatňují autoritativní a direktivní styl, protože Romové mají častěji vícečetné rodiny. Řešením situace je spolupracovat s rodinou, snažit se pochopit její hodnoty a normy a následně jí pomáhat. Odebrání dítěte a umístění do ústavní péče je až krajním řešením. K tomu vede i zákon č.359/ 1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dítěte, jehož vůdčím principem je předcházení vzniku problémů nebo jejich narůstání, jde-li o výchovu nebo péči o dítě. Velmi významnou úlohu tedy má preventivní a poradenská činnost. Vyhledávání dětí, u nichž lze určité problémy předpokládat, sledování těchto problémů a poskytování včasné pomoci je cestou řešení problémů v jejich počátcích, popřípadě se jejich vzniku zamezí úplně.

To byly příčiny toho, proč se romské děti do ústavní péče dostávají. Proč je ale tolik obtížné umístit i novorozence do náhradní rodiny? Proč je o nich podstatně vyšší riziko dlouhodobého pobytu v ústavu než u dětí neromského původu? Proč je zájem žadatelů o romské dítě tak malý? A to i přes fakt, že počet žadatelů o NRP vzrůstá a není pro ně dostatek vhodných dětí. Nabízí se tři hlavní odpovědi:

1) U mnohých žadatelů jsou překážkou obavy, že bude mít dítě některé z předsudkem přisuzovaných romských vlastností.

2) Častěji je u žadatelů strach, že narazí na nepochopení nebo odpor okolí. Tyto obavy jsou bohužel opodstatněné. Žadatelé se obávají, že by nebyli schopni řešit negativní chování vůči „svému“ dítěti ve škole, v sousedství apod. [Kovařík, Niederle, Svobodová, 1981:10]

3) Romské děti mají často několik sourozenců, kteří vyrůstají také v ústavní péči. Sociální pracovnice se snaží sourozenecké skupiny umístit pohromadě, čímž se snižuje šance na umístění v NRP.

Nutno říci, že vyhlídky na umístění do NRP nejsou pro všechny romské děti stejně špatné. Dost záleží a jejich vzhledu a osobní anamnéze. Nejlépe umístitelné je dítě poloromské či romské, které nemá, nebo má jen v nepatrné míře, vyvinuté znaky svědčící o romském původu a jehož mentální úroveň splňuje předpoklad pro jeho pozdější zařazení do normální školy. I pro dítě s nepochybnými znaky romského původu, ale s rovněž předpokladem zařazení do normální školy, lze najít náhradní rodinu. Situace se zhoršuje přímoúměrně s klesající mentální úrovní a zdravotním stavem dítěte. [Vyšatková 2000:64]

Velmi záslužnou činnost ve snaze zvýšit počty umístěných romských dětí do NRP také dělá Fond ohrožených dětí a Středisko náhradní rodinné péče. Seznamují veřejnost s příběhy obtížně umístitelných dětí. Tím se z dětí stávají konkrétní bytosti a ne čísla ve statistikách. mají tak větší šanci, že osloví některé lidské srdce.

2.2. Náhradní rodinná péče v „gádžovské rodině“

Jak je tomu s romskými dětmi v náhradní rodinné péči? Aktuální informace chybí. Pokud existují jsou kusé, dílčí. Posední systematický výzkum byl prezentován roku 1981 [Kovařík, Niederle, Svobodová, 1981]. Od té doby je situace odhadována jen ze soukromých poznatků a zkušeností odborníků a ředitelů ústavů.

Většina českých žadatelů o svěření dítěte do náhradní rodinné péče má požadavek na „bílé, zdravé a malé dítě“. U žadatelů, kteří jsou ochotni ujmout se romského dítěte, je prověřována jejich odolnost vůči negativním reakcím ze strany širšího okolí. Zároveň jsou předem upozorňováni na období puberty, které bývá u těchto dětí kritické a mnohdy mění dosavadní dobrý průběh NRP. Většině žadatelů, kteří se nakonec ujmou romského dítěte nezáleží při podávání žádosti na původu dítěte. Asi jednu třetinu ovlivnilo jejich setkání s konkrétním dítětem. [Kovařík 1999:14]

Potíže při vrůstání romských dětí do nových rodin způsobuje velmi často pozdní příchod dítěte do nové rodiny. Mnohé problémy se aktivují v souvislosti s hledáním osobní identity, kterou si romské děti nemohou úspěšně osvojit, aniž by se vyrovnaly se svou identitou etnickou. Její „problematičnost“ se právě v pubertě a dospívání začínají uvědomovat. [Kovařík 1999:16] Z výzkumu roku 1981 však vyplynulo, že obdobné potíže jsou i s neromskými dětmi, a že větší vliv než původ má věk umístění dítěte do NRP.

Řada problémů vznikajících při výchově se však odvíjí od časté chyby osvojitelů a pěstounů, kteří se snaží z malého Roma vychovat „gádžovské“ dítě. Náhradní rodiče se totiž „bojí romských rysů“ dítěte. Přitom odborníci radí (např. Pavel Říčan), že romské dítě musí vědět, že je Rom. Dítě by mělo mít možnost se stýkat s romskou kulturou, znát romské rodiny, aby pochopilo své kořeny. Je nesprávné dítěti nutit jinou identitu. Vyskytly se i případy náhradních rodičů, kteří svým romským dětem tvrdly, že pochází z Kuby nebo Indie a proto jsou tak snědé. Nemá cenu zatajovat, že „gádžovská“ rodina musí vynaložit daleko více úsilí na poskytnutí skutečné útěchy pro dítě zmatené, ponižované chováním druhých než rodina romská. V té má dítě větší oporu v tom, že rasistickému nátlaku čelí spolu s celou skupinou, může si snáze najít vzor obranného chování. [www.rodina.cz] Přesto odborníci neodmítají apriori umístění romských dětí do NRP neromských rodičů. Takoví náhradní rodiče se musí co nejvíc snažit, aby bylo romské dítě „jejich“dítětem. A dávat si velký pozor na to, aby jeho nešvary nepřipisovaly původu dítěte.

2.3. Náhradní rodinná péče v rómské rodině [1]

Současná společenská situace v ČR neumožňuje opuštěným dětem romského původu, aby byly běžným způsobem umísťovány do náhradních rodin. Proto Středisko náhradní rodinné péče[2] realizovalo roku 2000 a 2001 projekt “Romské opuštěné děti do romských rodin“. Měl řešit situaci dětí s pomocí tzv. romských asistentů, připravovaných pro sociální práci v romských komunitách a pomocí sociálních pracovnic pro oblast NRP. Ti se měli pokoušet nalézt vhodné romské rodiny, které by měly zájem přijmout romské dítě do náhradní péče. Bylo nutno především informovat romské poradce o NRP a situaci opuštěných romských dětí. Středisko uspořádalo 4 semináře pro 80 sociálních pracovnic a 25 romských poradců k tomuto tématu. Středisko mělo za cíl vytvořit několik modelových romských náhradních rodin a tak také přispět k pozitivní změně v pohledu neromské populace na Romy. Podařilo se takto umístit jediné dítě, projekt tedy není příliš úspěšný.

Středisko narazilo při realizaci projektu na malý zájem romských asistentů. Rovněž se ukázal nesoulad kritérií pro výběr žadatelů o NRP a romských žadatelů (ze šesti romských rodin splňovala kritéria jedna). Velkým problémem je také nedostatečná prenatální péče, kterou by sociální pracovnice zamezily nutnosti umísťování opuštěných dětí (prevence). Zásadním problémem úspěchu projektu je celospolečenská situace. Změna postoje veřejnosti k romské populaci u nás by byla zásadním kritériem pro obnovení projektu.

Malá úvaha namísto závěru

Moje vlastní malé zamyšlení: Projekt “Romské opuštěné děti do romských rodin“ je jistě vítanou novinkou v problémové oblasti náhradní péče, kde se zatím s inovacemi nepřicházelo. Musím však čistě subjektivně podotknout, že nevím, zda bylo toto nejvhodnější řešení. V podstatě jakákoli snaha řešení ‘romské otázky’ mi přijde kontroverzní.

My, bílá vláda, nezisková organizace či spolek nadšenců se rozhodneme dělat něco proti diskriminaci Romů. “Občané si musí uvědomit, že Romové jsou odlišní, že je takové musíme nechat, nesmíme ničit jejich kulturu, tradiční hodnoty“ apod. A pak uspořádáme seminář pro budoucí tzv. romské asistenty. Kdo na seminář přijde? Takoví Romové, kteří se přizpůsobili většině: vzdělaní, kultivovaní ‘bílou většinou’. A my je na semináři ještě více zcivilizujeme, přiblížíme našemu neromskému vidění světa. A pak je vyšleme například hledat vhodné rodiny pro opuštěné romské děti. Nebylo naše konání (alespoň částečně) kontraproduktivní? A i když se jim podaří nalézt romskou rodinu, která by přijala opuštěné romské dítě, pak tato rodina nevyhoví kritérium žadatelů NRP, které jsou vytvořena pro neromskou většinu.

V České republice mají de iure romské děti stejná práva jako děti mimo tuto minoritu. De facto však jsou pravidla velmi rozdílná. Nejde však o selhání státu v oblasti rovného zacházení v náhradní péči o dítě. Jde o celospolečenské selhání. Chováním k opuštěným dětem naše společnost nevědomky opět ukazuje, že je plná rasistických předsudků.

Použitá literatura

· Bubleová, V. (2001). „Projekt: Romské děti do romských rodin“. In: Náhradní rodinná péče. č.2/2001

· Bubleová, V., Kovařík, J. (1998). „Systém náhradní rodinné péče u nás“. In: Děti a my. č.9/1998

· Kovařík, J. (1999). „Romské děti v náhradní rodinné péči“. In: Náhradní rodinná péče. Č.2/1999

· Kovařík, J., Niederle, P., Svobodová, M. (1981). Cikánské děti v náhradní rodinné péči. Praha: Organizační odbor MPSV ČSR

· Matejová. R. (1999). „O inakosti“. In: Náhradní rodinná péče. Č.2/1999

· Rajtman, K. a kol. (1994). Výchovný styl romských majoritních rodin. Ústí nad Labem: Poradna pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy, OÚSS

· Ryšavý, I. (2001). „Opuštěným dětem chybí víc náhradních rodin“. In: Hospodářské noviny, příloha Hejtmanské listy. 19.11.2001

· Řáhová, B. (2001). Sociálně-právní ochrana dítěte – zákon a praxe. Praha: FSV UK v Praze, bakalářská práce

· Vyšatková, Z. (2000). Náhradní péče o děti a její sociálně politické souvislosti. Praha: FSV UK v Praze, diplomová práce

Použité prameny

[1] Zdroje k sepsání kapitoly: [Bubleová 2001:4], [výroční zpráva 2000], rozhovor s Lucií Benešovou

[2] „Středisko náhradní rodinné péče působí od 12.9.1994 jako občanské sdružení, které pomáhá opuštěným dětem se zvláštními zdravotními a sociálními potřebami a novým náhradní rodinám.“[výroční zpráva 2000]