Seminární práce na přednášku Menšiny

Seminární práce na přednášku Menšiny, veřejná politika a sociální praxe

Rasová diskriminace ve školství v České republice

ZS 2001/2002

Vypracovala: Petra Drahoňovská, VSP I., FSV UK

Dne: 21.12.2001

Abstrakt

Tato práce pojednává o problematice projevů intolerance a diskriminace v českém vzdělávacím systému. Nejprve jsou vymezeny a definovány důležité pojmy. Dále je popisována změna vznímání cizinců a menšin očima většinové společnosti po listopadové revoluci v roce 1989. Pak se již zaměřuji konkrétně na vzdělávací systém, kde se nejprve věnuji problematice odlišné kultury a výchovy rómských dětí, které jsou nejčastější obětí rasové diskriminace ve vzdělávacím systému u nás. Dále je popisována problematika šikany na školách, kterou považuji za blízkou (svým charakterem a možností její prevence) rasově zabarveným útokům proti menšinám. Nakonec jsou v souvislostech s rasovou diskriminací popsány stručně jednotlivé stupně vzdělávacího systému.

Obsah

Abstrakt

Úvod

Definování pojmů

Multikulturalita v České republice

Vzdělávací proces

Závěr

Použitá literatura

Úvod

Téma diskriminace, intolerance a projevů rasismu v českém školství jsem si zvolila, protože své práce zaměřuji na oblasti vzdělávací politiky a také proto, že v mém okolí je mnoho lidí, kteří se učitelství přímo věnují nebo ho studují a mohli mi tedy potvrdit/vyvrátit některé informace, které jsem k tomuto tématu získala.

Definování pojmů

Samotný pokus definovat tyto pojmy není jednoznačně hodnotitelný. Definice se liší podle oborů (jinak definuje právník, jinak sociolog, jinak filosof, jinak historik…), podle doby, ve které byla definice vytvořena,…ale i podle osobních názorů a postojů tvůrců definic a teoretiků v této oblasti. Laikovi by se mohlo zdát, že jde o „slovíčkaření“ a ztrátu času teoretizováním. Ale ukazuje se, že tato činnost je nutná pro systematickou a ucelenější praxi. Uvažování o této problematice je intenzivnější až v posledních několika desítkách letech a již za tuto poměrně krátkou dobu došlo k velkému posunu při definování a ujasňování si terminologie. Já použiji v této práci většinu definic z podkladů k předmětu Menšiny a politika rovných příležitostí, který se přednáší na Fakultě sociálních věd University Karlovy, protože jde o definice novější, které sledují zahraniční trendy. Je také nutné poznamenat, že problém je také překládání terminologie do jiných jazyků. V jednom může mít určitý pojem negativní konotace a v jiném jazyce je spíše neutrální…atd.

Rasismus

- do konce šedesátých let definovala většina slovníků a učebnic rasismus jako doktrínu, dogma, ideologii nebo souhrn názorů, kde podstatou je, že rasa determinuje kulturu, z čehož pak byla odvozována rasová nadřazenost

[Velký sociologický slovník]

- od šedesátých let se do této definice zahrnují nejen názory, ale také postoje a chování a další faktory, které produkují rasovou diskriminaci – aktivní realizaci rasismu nazýváme rasovou diskriminací (=racialismus)

[přednášky]

Diskriminace

– přímá diskriminace je, pokud je s jednou osobou zacházeno méně příznivě než je, bylo nebo by bylo zacházeno s jinou osobou ve srovnatelné situaci z důvodů rasového nebo etnického původu; nepřímá diskriminace jsou zdánlivě neutrální ustanovení, kritéria nebo postup, který určitým způsobem znevýhodnil osoby určitého rasového nebo etnického původu v porovnání s jinými osobami (není-li dané ustanovení objektivně opodstatněno legitimním cílem)

[směrnice Evropské komise 2000/43/EC o rovném zacházení s osobami bez ohledu na rasový nebo etnický původ – toto je závazné i pro Českou republiku]

-jde také o jeden z produktů rasismu

[T.Šišková 14]

Xenofobie

- strach z toho, kdo přichází z ciziny, z cizího prostředí, mimo vlastní sociální útvar; je spojena se silným heterostereotypem/autostereotypem

[T.Šišková 12]

Intolerance

- nesnášenlivý postoj, neschopnost či neochota respektovat cizí předsvědčení, názory, chování, kulturu, náboženství, morálku, estetiku či dokonce fyzickou odlišnost; intolerance může být pasivní, což je samo o sobě pro společnost škodlivé, nebo může předcházet do aktivních projevů, které jsou již extremismem; i pokud jsou ale intolerantní postoje zastávány pasivně, jsou extremismem v latentní podobě a lze je pojímat jako kriminogenní faktor

[interní materiály centra Arx, bez udání autora a názvu textu]

Multikulturalismus

- tj.liberální asimilacionismus znamená rozvíjení svébytnosti kulturní skupiny za podmínky respektování ústavních práv a svobod neohrožujících demokratické normy; jde o odlišnou etnicko kulturní identitu, avšak identita občansko politická je společná tj. jde o uchování odlišnosti při spolupráci; multikulturalismus předpokládá možnost svobodné volby kulturní příležitosti

[přednášky-Parrillo]

Menšinová skupina

– skupina diskriminovaná, znevýhodňovaná a členové této skupiny jsou si této situace vědomi; definování nelze provádět podle kvantity, ale podle kvality, důsledků toho, že patří k této skupině (synonymum, které se používá i v češtině a pochází z angličtiny „minority“ má hlavně v anglosaských zemích negativní konotace, znamená něco podřadného a je tendence nahradit jeho používání pojmem „comunity“, což by byl problém převést do češtiny, kde by podle mého názoru měl tento pojem více negativní nádech než pojem minority; jsou však také námitky, že pojem menšina je zavádějící právě proto, že zdůrazňuje prvek kvantity namísto kvality a je navrhován pojem podřízená vs. dominantní skupina; já však budu používat v tomto textu pojem menšina, protože se mě zdá hodnotově méně zabarvený a v literatuře, ze které čerpám je zatím používaný jako zavedenější, oficiálnější)

[přednášky]

Multikulturalita v České republice

Po listopadové revoluci v roce 1989 padla „železná opona“ a hranice našeho státu se otevřely. To s sebou neslo zjevné výhody možnosti vycestovat bez problémů do zahraničí, ale přineslo to i, pro naši republiku novou, morální a právní povinnost postarat se o uprchlíky a lidi žádající v naší zemi o azyl. Na povrch ale vyplavaly i problémy staré, které nebyly záměrně na veřejnosti do té doby ventilovány.

Vlivem poválečné politiky Československa byla naše země až extrémně národnostně jednotná. Ve větších universitních městech bylo možné vidět občas studenty, kteří se odlišovali barvou pleti, ale šlo spíše o raritu a tito studenti se svým chováním příliš nelišili od ostatních. O něco viditelnější, nebo spíše širší bylo téma, které se týkalo našich rómských spoluobčanů. Náš socialistický stát sice hlásal rovnost, ale v praxi šlo často o diskriminaci (nejen rasovou ale i náboženskou), která se však veřejně příliš neřešila, protože by to narušovalo představu o ideálním soužití občanů v socialistické republice.

Po roce 1989 se všechny zamlčované problémy více zviditelňují (je možné je veřejně diskutovat a větší prostor se těmto tématům věnuje také v médiích) a navíc se umocnily vlivem několika emigračních vln. Uprchlíci směřovali/směřují buď přímo do naší země, nebo jsme „přestupní stanice“ a křižovatka, přes kterou přecházejí lidé dále na západ. Bylo nutné začít se problematikou menšin zabývat nejen na úrovni např. charitativních a neziskových organizací, které se touto problematikou zabývají, ale také, a to hlavně, začít se touto otázkou zabývat na vyšší politické úrovni. Bylo nutné vytvořit nové zákony a upravit staré. Tento proces je však zdlouhavý a dodnes není přijatelně dořešen.

K velkému posunu však také došlo ve společnosti, v jejím vnímání cizinců, menšin…v jejích postojích a jednání. S přibývajícím počtem různých menšin se zvýšil i počet konfliktů mezi nimi a většinovou společností. To však bylo dáno nejen faktorem kvantity, ale i možnosti toto veřejně projednávat, diskutovat (tím došlo ke zviditelnění). Také se v policejních a soudních statistikách začínají sledovat zvlášť trestné činy rasově motivované. To se také odrazilo na celkovém vnímání a chování společnosti k ostatním, kteří z ní nějak vybočují. Lidé často tvrdili, že nejsou rasisticky smýšlející. Často to však byla pouze slova člověka, který žil po léta izolován od světa ve společnosti, která jakékoli vybočení z průměru trestala. Když se tento průměrný český člověk dostal do prvního konfliktu či někdy pouze kontaktu s někým odlišným, začal se chovat často jako rasista. Všem jsou jistě známy petice občanů, kteří si nepřejí mít ve své vesnici či městě utečenecký tábor. Je to typický projev xenofobie, strachu z cizího, kdy ještě ani konflikt nevznikl a lidé již protestují. Často tyto názory pramení z pouhé neznalosti občanů, ale přesto jsou velmi nebezpečné. Taková atmosféra pak nahrává vzniku a rozvíjení činnosti extremistických skupin (u nás patří mezi nejznámější některé ultrapravicové odnože hnutí skinů, kteří otevřeně hlásají rasistická hesla a vybízejí k agresi vůči občanům jiné než bílé pleti, jiných než křesťanských náboženství a okrajovým částem bílé populace). Jejich činnost byla poměrně intenzivní v polovině devadesátých let, kdy vzrostl i počet rasově motivovaných útoků (převážně skini proti rómské populaci). Opět však nelze opomenout fakt, že rasově motivované trestné činy začínají být teprve v této době evidovány jako zvláštní kategorie, a proto nelze jednoznačně tvrdit, že se počet těchto činů opravdu tak radikálně zvýšil. Možné jsou i alternativy, kdy rasově motivované trestné činy byly v dané oblasti evidovány již dříve, ale nebyly vykazovány zvlášť od ostatních trestných činů. Teprve po několika alarmujících případech, které končily často smrtí, se vláda začala problematikou intenzivněji zabývat a zpřísnila tresty za rasově motivované případy. V praxi je ale rasově motivovaný trestný čin těžko dokazatelný, či někdy dokonce soudci přehlížený. Ovšem je pravda, že vetší medializací problematiky diskriminace a rasismu se činnost extremistických skupin zmenšila. Mnoho hnutí se stáhlo do ilegality. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že jejich činnost zmizí.

Terčem mobilizace nových členů či sympatizantů jsou většinou mladí, „náctiletí“ jedinci, většinou učňovská mládež (není to sice pravidlo, ale např. gymnazisté více inklinují k levicovým hnutím např. k punks či anarchistům). V tomto období dospívání jsou snadno ovlivnitelní a hledají vzory pro své chování. Proto si myslím, že právě v tomto období se ukáže, jakou měli tito mladí lidé výchovu. Jde o vliv rodičů a prostředí, kde žijí, a o výchovu ve škole.

Vzdělávací proces

Jak již bylo výše uvedeno, život ve školních lavicích nám pomáhá spoluutvářet naše postoje, hodnoty a chování v budoucím životě. Výchova je důležitá součást prevence proti intolerantním až rasistickým myšlenkám ve společnosti. Jsou samozřejmě děti, jejichž rodiče mají jasně vyhraněný názor na menšiny (ať kladný či záporný) a před dítětem ho presentují a dítě ho přijme za svůj, zvláště je-li podložen osobní zkušeností. Ale jsou děti (myslím, že v dnešní době je jich většina), se kterými se rodiče o těchto věcech nebaví a názor dítěte je nevyhraněný. Zde je jistě důležité, jak pedagog na dítě zapůsobí a zda je schopen pozitivně ovlivnit jeho myšlení. Jan Průcha ve své knize Multikulturní výchova dává důraz na výběr vhodných učebnic (vlastivědy, občanské výchovy, dějepisu), kterých je v dnešní době velký výběr, ale ne všechny dosahují potřebných kvalit, a kdy by pedagog měl brát v úvahu, zda učenice výchovu k toleranci a multikulturalitě obsahují a jak ji popisují. K tomu je samozřejmě nutné, aby pedagog byl o této problematice dostatečně informován. Myslím, že se to dost podceňuje. Hlavně to, že se nemůže vystačit v pedagogické praxi s definicí rasismu, která je navíc třeba dvacet let stará. Zde je důležitá funkce celoživotního vzdělávání a průběžného doplňování současných poznatků. Současná starší generace učitelů se asi s obtížemi donutí učit jinak, ale důležité je, aby si nové poznatky odnášeli už absolventi pedagogických fakult. Jak jsem se informovala od studentů těchto fakult, tak se problému diskriminace a intolerance příliš místa nevěnuje. Téma je spíše zmiňováno okrajově. Já myslím, že toto je dost podstatná chyba. Pokud chceme rozvíjet prevenci proti rasismu a diskriminaci, je nutné začít u změn ve vzdělávání, a to nejprve na pedagogických fakultách, kde by měly být kurzy podobné jako jsou například na Fakultě sociálních věd University Karlovy. První vlaštovky v odborné literatuře na toto téma jsou v literatuře uvedené publikace Šiškové a Průchy. Obě jsou poměrně nové (1998 a 2001), což stále dokazuje minulé podceňování vzdělávacího a výchovného procesu při řešení tohoto problému. Šišková rozebírá problematiku nejprve teoreticky a pak navrhuje i způsoby metodiky práce s mládeží a modelové situace k procvičování. Průcha se zaměřuje hlavně na teorii a výzkum v této oblasti a doplňuje to občas příklady z praxe. Některými odborníky je však tato kniha kritizována pro zastaralé uvažování o rasách. Ovšem například důraz vzdělání pedagogů a výběr vhodné odborné literatury a učebnic tohoto zaměření je neoddiskutovatelný.

Problematika rómských dětí v českém vzdělávacím systému

Naše země je neustále oprávněně kritizována za diskriminační a rasistické chování. Jedním z těchto důvodů, který je do očí bijící je, že většina rómských dětí je umísťována do zvláštních škol, které jsou původně určeny pro mentálně zaostalejší děti, ale dnes by se dalo říci, že většinu jejich žáků tvoří Rómové. Proč tomu tak je? Jistě není možné, že by tolik rómských dětí bylo hloupějších a zaostalejších, jak se domnívá velká část naší populace, bohužel i z řad pedagogů. Je to dáno zcela jinou výchovou a fungováním rómské domácnosti. V ní žije velká rodina, široké příbuzenstvo s pevnou hierarchizací. Už od narození je přístup k dítěti jiný než u nás. Je kladen větší důraz na fyzický kontakt, než na mluvení a vysvětlování. Proto rómské děti začínají mluvit většinou později, což však není dáno nějakou zaostalostí, ale spíše důrazem na mimoverbální vyjadřování (mimika, gesta, empatie…). To je pak problémem ve chvíli, kdy učitel/ka mluví monotónně a nevýrazně a dítě se začne brzy nudit a „pouhou“ řeč nevnímá. Dítě je také od počátku bráno jako rovnocenný partner, který se klidně může přidat do diskuse dospělých a není umlčováno. To je pak ve škole pro něj handicap, protože se dítě cítí dotčené např. umlčením učitelky, že je drzé skákat dospělým do řeči. Velkým problémem také bývá vypracovávání domácích úkolů, které má dokázat, že žák se pilně a svědomitě připravuje do školy. U Rómů je celkově jiný pohled na psanou kulturu. Jejich dějiny jimi samotnými zapisovány nikdy nebyly, stejně tak jejich folklór: písně básně, pohádky…Někteří Rómové se o to i někdy pokusili, ale často sklidili kritiku až vyobcování od svých vlastních lidí. Pro Rómy je důležitější mluvené slovo než psané. Těžko se jim pak vysvětluje důležitost domácího úkolu. Navíc při velkém počtu členů domácností je často nemožné, aby dítě mělo vlastní pokoj nebo alespoň stůl, kde by se mohlo do školy připravovat. Problém je také to, že Rómové nevidí vzdělávání v našem vzdělávacím systému, který prosazuje Nerómská většina, jako něco důležitého. Často je to také proto, že přestože vzdělání získali, tak práci adekvátní svému vzdělání pro svou barvu pleti stejně nedostali. Tak se roztáčí nebezpečná spirála. Je pak otázkou zda politika pozitivní diskriminace pak opravdu nemá opodstatnění. Nemůžeme srovnat výsledky dítěte, se kterým úkol dělá starostlivý rodič, který z potomka chce mít doktora, nebo zda dítě, přestože stejně chytré, dělá úkol na kolenu v místnosti s dalšími deseti lidmi, kteří jeho činnost nepovažují za důležitou…Ale zdá se, že je mnoho Rómů, kteří tuto politiku radikálně zamítají a vidí ji jako neopodstatněnou protekci, kterou by jim pak později mohl někdo navíc vyčítat. Jak je vidět, tak i mezi odborníky na tuto problematiku (mezi Rómy i Nerómy) vládnou neustále spory o to co je nejlepší řešení a jak změnit postoj Rómů ke škole a naopak postoj pedagogů k menšinám. Zde se pak na problém menšin nabalují i další obecně známé problémy našeho školství jako např. velký počet žáků ve třídě, kde je problém i pro zdatného pedagoga věnovat se i těm, kteří zaostávají ve zvládnutí osnov, natož pak, aby hledal příčiny tohoto zaostávání. Například v Německu mě zaujalo, že kantor má k ruce pomocníka, který řeší právě technické problémy ve třídě a učitel se pak může plněji věnovat pouze výuce. Ale to je v našich poměrech podfinancovaného školství asi zatím dost nereálné. Je ale pravda, že se objevují snahy o zavádění rómských odborně vyškolených pomocníků a asistentů (v budoucnosti i učitelů a jiného odborného personálu), kteří se ve třídě věnují právě svým malým Rómským spoluobčanům. Nejde však zatím o jev rozšířený a i o výkonu této funkce se stále diskutuje.

Šikana

Část této práce chci věnovat šikanování ve škole. Domnívám se, že lze najít společné (samozřejmě i rozdílné) prvky u šikany a rasové diskriminace mezi spolužáky. O šikaně se na pedagogických školách učí, je o ní vypracováno mnoho odborných publikací, o její prevenci, rozpoznání ve třídě, řešení již vzniklého konfliktu atd. Naopak o rasové diskriminaci se toho budoucí pedagogové ve školách (snad jen zatím) mnoho nedozví. Pokud ano, tak spíše povrchně, v obecné rovině. Chybí více odborných prací, které by odrážely nové tendence pohledu na věc v zahraničí. Proto se domnívám, že by bylo možné vycházet z poměrně podrobných studií o šikaně ve školách, vyhledat společné i rozdílné prvky s rasovou diskriminací a začlenit tak do vzdělávání budoucích pedagogů i informace a odborné rady pro praxi, jak se zachovat a co dělat v případě, že se ve třídě objeví náznaky rasové diskriminace. Také je důležité, aby učitel uměl rozlišit mezi šikanou a rasovou diskriminací.

Šikana se ve školním prostředí (ale i v jakémkoli jiné dětském kolektivu) má tendenci skoro vždy projevit. Je tomu tak už v předškolních zařízeních. Je důležité, jak se pedagog zachová, pokud ji zjistí. Je důležité předvést, že odlišnost (nejen rasová) nikoho nepředurčuje k méněcennosti a k tomu, aby se k němu ostatní chovali nadřízeně. To jsou vlastně projevy jakéhokoli diskriminačního chování. Oběti šikany jsou často právě děti jiné barvy pleti, jiné národnosti…Mají jiné zvyky, jinak se chovají, a právě proto jsou často terčem pro agresivní jedince. Ale rasové násilí nemusí být vždy označeno jako šikana a naopak šikanovány mohou být i české bílé děti, které se odlišují například svými vlastnostmi, schopnostmi. Jde ale o dva velmi blízké jevy, kdy jeden může přerůst v druhý. Děti většinou mají tendenci z kolektivu vytlačovat a izolovat slabší jedince, či ty, které jsou „v něčem jiné“. Někdy si, hlavně v nižším věku, nespojují své chování s chováním rasistickým, ale je pravděpodobné, že pokud by se tomu nechal volný průběh, jistě by se u takových jedinců posílili sklony k xenofobnímu až rasistickému chování a byla by snazší mobilizace těchto jedinců některými extrémistickými hnutími jako např. skinheads. U dětí se musí vypěstovat povědomí, že toto chování je nepřípustné, nenormální a společnost ho netoleruje a trestá ty, kteří se tak chovají.

Výraz šikana pochází z francouzského la chicane – pronásledování, týrání, obtěžování, sužování. Jde tedy o opakující se pronásledování, obtěžování a týrání jednotlivce jiným jednotlivcem či skupinou. Za šikanu lze rovněž považovat opakované slovní útoky – posměšky, nadávky na adresu samotné oběti, její rodiny atd. Uvedené příklady bychom mohli nazvat šikanou přímou. Mezi dětmi, zejména mezi děvčaty, a ve velké míře i mezi dospělými pak ještě existuje šikana nepřímá. Projevuje se drobnými naschvály, ignorováním, jedovatými poznámkami. Oba druhy šikany se často vyskytují současně. Jejich výsledkem je narušení psychického zdraví a izolace šikanovaného od kolektivu.

K šikanování ve škole dochází jednak v ústraní, kde je přítomen agresor nebo skupinka agresorů a oběť, častěji k ní však dochází přímo ve třídě za přítomnosti ostatních spolužáků. Ti ve většině případů oběti nepomohou - často je jim jednání agresorů lhostejné, oběť je jim nesympatická, mají strach, aby se sami nestali obětí šikany. Není výjimkou, že se šikanou spolužáka ostatní dokonce baví. O asymetrickou agresi jde, pokud agresoři působí ve skupině.

Příčiny šikany jsou různé: Jedním z nich je například vliv výchovy s genderovými stereotypy, která nutí aby dívka byla jemná a chlapec tvrdý, drsný, který se umí prát (což je nejsnazší předvést na někom slabším, nebo na někom kdo se nemůže bránit). Dalším motivem šikany je touha po moci. Touha ovládat jiné pro uspokojení vlastních potřeb – zmocnit se věci, vynutit si výhody či služby. Někdy se k touze po moci přidává ještě motiv krutosti – potěšení z utrpení druhého.

Důležitou roli také hraje zvědavost. Touha poznat chování druhého když má strach, když je mu působena bolest, ponížení. Se zvědavostí bezprostředně souvisí touha po stále více vzrušujících zážitcích, touha po senzaci - typický jev dnešní společnosti.

Kdo jsou protagonisté šikany? Jde většinou o nadprůměrně tělesně zdatné jedince, silné a obratné, a to zejména u chlapců. Pokud jde o duševní vlastnosti, je třeba velmi vyvrátit rozšířený omyl, že typický agresor si šikanou kompenzuje mindrák, že je navenek tvrdý, protože trpí pocitem méněcennosti, cítí se nešťastný. Těchto „úzkostných agresorů“ je max. pětina. Šikany se totiž dopouštějí zejména sebejistí chlapci a dívky. Jejich duševní vývoj byl v mnoha případech poškozen právě nevhodnou výchovou. Je pro ně typická touha dominovat, ovládat druhé, prosazovat se za každou cenu. Také je u nich typický sklon vidět agresi proti sobě i tam kde není.

Oběti šikany jsou na tom tělesně většinou opačně než agresoři. Jde o slabší, neobratné jedince neschopné se ubránit fyzickému napadení. Záminkou pro jejich napadení může být vzhledová odlišnost, nedostatek půvabu, obezita, rasová odlišnost atd. Po psychické stránce je typická oběť tichá, plachá a citlivá osobnost. Mívá nízké sebevědomí, submisivně se podřizuje. Na běžné škádlení reaguje tak, že se stáhne, nebo naopak reaguje přehnaně impulsivně a ztrácí sebekontrolu, čímž poskytuje přihlížejícím zábavu. Oběť také mívá velmi často odmítavý postoj ke rvavým sportům (k hokeji, fotbalu, boxu…). Zvláštní skupinu tvoří oběti, které jsou sami agresorem. Účastní se šikanování jiných, často ve skupině. Takové děti jsou v kolektivy výrazně neoblíbené.

I z rasově zabarvených útoků lze vyčíst shodné rysy, jaké jsem právě popsala u obětí i agresorů a důvody agrese. Oběti jsou často děti, nebo jiní slabší jedinci. Platí zde i charakteristiky agresorů, kteří si dokazují svou sílu a většinou útočí ve skupinách, kdy si jsou jistí svým vítězstvím. Násilí dětí v podobě šikany je možné považovat za určité projevy přirozených vlastností a pudů člověka v kolektivu, tedy v konkurenci, kdy si dokazuje svou sílu, ale v pozdějším věku je toto chování nutné důmyslněji legitimizovat. Když by mladík pobodal malé bílé dítě, byl by považován za psychopata. Pokud si ale svůj čin ospravedlní nějakou „vyšší myšlenkou, principem“ např. o čisté rase, o bílém národě…a pobodá dítě jiné barvy pleti, pak se o něm alespoň v jeho referenční skupině, ke které se hlásí jejíž názor je pro něj důležitý, mluví jako o hrdinovi, který učinil něco pro „svatou věc“. (I v desateru skinheads se píše o tom, že mají vzetí do vazby za rasové motivovaný čin brát jako součást oběti pro „obecné dobro“, které hlásají.) Myslím, že šikana a rasově zabarvené útoky mají mnoho společných prvků a pokud se bude proti šikaně obecně pedagogicky zasahovat, pak myslím, že děti budou v pozdějším věku více připravené čelit tomu, aby nepodléhali obecně různým ideologickým tlakům ve společnosti.

Pokud se podíváme na přímé znaky šikany, jsou velmi podobné projevům rasismu a rasově motivovaným útokům: posměch, pokořující přezdívka, hrubé žerty, kritika ze strany agresorů, nepřátelský, pohrdavý tón řeči, dále pak příkazy od jiných dětí, které oběť plní a strkání se, rvačky, kde je oběť výrazně slabší než agresor apod. Jsou ovšem také nepřímé znaky šikany, které ale asi nelze vždy zařadit mezi přímé projevy rasismu např. do týmových her bývá voleno do družstva jako poslední atd., ale lze i toto chování označit jako nepřímý rasismus.

Šikaně lze nejlépe předejít vhodnou prevencí: zaměstnat potencionálního agresora činností, pokud možno ho za odvedenou práci pochválit, učit děti sociálním dovednostem, povzbuzovat empatii, posilovat ve třídě a ve škole demokracii (ptát se dětí na jejich názory a přání, diskutovat s nimi, učit se toleranci k odlišným názorům, otevřeně informovat rodiče o problémech školy, událostech, chybách a problémech ke kterým došlo atd.) Myslím, že tato pravidla se také slučují s podporou interkulturní výchovy ve třídě, ve škole.

Pokud prevence šikany selže, je třeba proti šikanování rychle zakročit. Je třeba, aby pedagog řádně promluvil s agresory a se svědky šikany. Žádáme vysvětlení rozporů mezi jednotlivými výpověďmi. K tomu je třeba dobré pedagogické zkušenosti a citu vyučujícího. Pokud se podaří agresora odhalit, je třeba uchránit oběť před možnou pomstou a agresora potrestat. Důležité je, aby trest nebyl vykonán před třídou. Takový postup má za následek vzdorný postoj, který vyřešení situace značně ztěžuje. Možné sankce vůči agresorovi jsou například: ústní domluva, pokárání, vyjádření zklamání, oznámení přestupku rodičům, oficiální stížnost řediteli, oznámení prohřešku osobě, na které dítěti záleží – trenér, vedoucí, vyloučení z akce na kterou se dítě těší, oznámení na policii, vyloučení ze školy, umístění v diagnostickém ústavu…poslední případy jsou až extrémní, většinou pomohou nižší tresty, ale je důležité, aby dítě vědělo, že jeho jednání je neodpustitelné, trestné a ve společnosti odsuzované.

Nyní bych se chtěla zaměřit na jednotlivé stupně našeho vzdělávacího sytému:

Mateřské školy

Vznesla jsem dotaz ke své matce, která je učitelkou v mateřské škole, zda se s projevy rasismu a diskriminace můžeme setkat již u dětí předškolního věku. Velmi mě překvapila její kladná odpověď. Jedná se hlavně o konfrontaci českých dětí s rómskými či vietnamskými dětmi. Projevuje se to například odmítavým postoji bílých dětí hrát si s dětmi, které jsou jiné například, protože smrdí, nejsou upravené, špatně se vyjadřují atd. U dětí takového nízkého věku spíše nejde o vědomý rasismus založený na osobní nesnášenlivosti nějaké skupiny obyvatel, ale jejich chování většinou odráží názorové klima v rodině. Zde je nutný zásah pedagoga již v raném stádiu. Měl by vysvětlit dětem, že jejich chování je nesprávné a již v tomto věku je možné si s dětmi povídat na téma různých rozdílů mezi kulturami. Je bohužel častým jevem, že pokud je učitel/ka sám/sama netolerantní k menšinám, tak toto chování přehlíží a tím ho nepřímo podporuje. To pak může vést na základní škole a výše právě k formám šikany a rasově podmíněným útokům. Už na tomto nízkém stupni vzdělávacího systému se vyskytuje zamítnutí přijetí dítěte z důvodu, že patří k nějaké menšině (opět nejčastěji se jedná o Rómy) například proto, že se řiditelka obává, že rodiče nebudou platit, či s nimi budou jiné problémy. Jde o chování nezákonné, ale odůvodní se například tím, že ve školce již nemají místo apod. S tímto odmítavým postojem se pak menšinové děti setkávají nejen ve školství, ale ještě častěji při hledání zaměstnání.

Základní školy

Pokud sledujeme statistiky, můžeme zjistit, že čím vyšší třída, tak tím méně Rómů v nich najdeme. Jak je již výše zmíněno, přístup Rómských dětí k učení a ke vzdělávání je odlišný, a proto jsme svědky toho, že jsou často „odklízeny“ jako nepřizpůsobiví jedinci do zvláštních škol. Pokud na „normální“ škole vydrží, pak jsou často právě oběti šikany, která může přerůst v rasistické chování ze strany jeho spolužáků. Rómské dítě, pokud nechce do zvláštní školy, musí projevit větší úsilí při učení, ale také to musí být silná osobnost, aby se nestala právě terčem šikany. Toto nebezpečí vnímá i mnoho Rómských rodičů. Tak se v mnoha případech stává, že jim nevadí (naopak si to často přejí), že jejich děti chodí do zvláštní školy. Rodičům připadá, že jejich dítě tu bude více v bezpečí, „mezi svými“, bude méně vystaveno nebezpečí rasové diskriminace. Také je možné setkat se s názorem některých Rómů, že když do zvláštní školy chodili oni, nevidí důvod, proč by tam měly chodit jejich děti. Tyto názory jsou samozřejmě ovlivněné klimatem ve většinové společnosti, která Rómům nedává mnoho šancí své vzdělání zúročit. Pokud by se tato situace změnila, pak by bylo asi snadnější motivovat některé Rómské rodiče, aby netrvali na tom, aby jejich dítě zvláštní školu navštěvovalo. Je samozřejmě také nutné brát na zřetel, že mnoho rómských dětí se do zvláštních škol nedostane na přání svých rodičů, ale je tam automaticky zařazeno. Sice podle vstupních testů, ale bez ohledu na rodinné zázemí a možnosti rozvoje potenciálu dítěte.

Stále častějším jevem jsou na našich školách vietnamské děti, které jsou však přijímány učiteli i spolužáky více pozitivně. Což je dané jejich podobným přístupem ke vzdělání. V jejich kultuře se učitelé vždy těšili úctě a obecně se úcta ke starším projevuje poslušností. To se slučuje i s kulturou našeho vzdělávání. U Rómů, kde je jejich rodina, společenství silně hierarchizováno, se také starší těší úctě, ale projevy jsou odlišné například v tom, že po nich nikdo z dospělých doma nechce, aby určitou dobu seděli a byli zticha.

Střední školy

Tato problematika je zatím spíše okrajová, protože odsunem většiny Rómů (až 80%) do zvláštních škol se výrazně snižují jejich šance na přijmutí na vyšší stupeň. Rómové, kteří vystudují střední školu, navíc s maturitou, jsou u nás spíše raritou. Je asi nejprve nutné provést reformy na základní škole. Je ale otázka zda chceme Rómům uchovat jejich kulturu a pochopit jejich odlišný životní styl a pomáhat nalézt střední cestu, jak toto spojit s našim systémem, či zda je budeme nutit (jeden z nejsilnějších prostředků je právě vzdělávací systém), aby přijali kulturu většinové společnosti.

Vysoké školy

Když jsem zpracovávala referát o rasové diskriminaci zaměstnanců a studentů na vysokým školách ve Velké Británii, musela jsem si uvědomit a uznat fakt, jak jsme na tom v Čechách špatně, když jinde mluví o diskriminaci na universitách a my řešíme, zda je Róm schopen dostudovat základní školu. I přes tento do očí bijící příklad, někteří politici (zastupující část společnosti) tvrdí, že rasová diskriminace u nás není. Je ale dobré znamení, že se o věci již diskutuje v odborných kruzích. Podkladem mi byl sborník příspěvků Rómové a university (J.Balvín, G.Švejda), kde se na toto téma vedly diskuse. I zde se objevily stálé spory o prosazování afirmativní akce. Již dnes samozřejmě na universitách několik Rómů studuje, ale jde o malý počet jednotlivců. Většinou studují romistiku, rómštinu, rómskou kulturu či pedagogickou přípravu pro výuku rómských žáků. Chybí ovšem například studenti žurnalistiky (silný vliv médií může ovlivnit postoje veřejnosti). Karlova universita například navrhla řešení přístupu Rómů na university, kde by byli začleněni při pomaturitních kursech, které připravují na VŠ, zařazeni do skupin zahraničních studentů (nevím, zda to je kvůli jazyku, ale myslím, že pokud by prošli až střední školou, pak by tento problém měli mít již stejně vyřešený?), nebo by vytvořili skupinu vlastní, přičemž by byla snaha o bezplatnost této služby…Jde o první teoretické návrhy, ale je důležité, že se o tématu začalo vůbec diskutovat.

Závěr

Myslím, že problematika diskriminace, intolerance a rasismu se neustále vyvíjí a je obtížné ji popisovat, protože každý má jiný pohled na věc, zvláště je-li podpořen nějakými zkušenostmi a kontaktem s menšinami. O tom jasně hovoří výsledky výzkumů, které na téma rasismus v naší společnosti byly provedeny. Lidé o sobě tvrdí, že rasisti nejsou, ale v praxi se ukáže, že nedokáží tolerovat jiný způsob života jiných. Lidé se v dotaznících kladně vyjadřovali k např. černochům, ale k Rómům se vyjádřili záporně. Myslím, že v zemích, kde mnoho Rómů nežije a problémy tam s nimi nejsou, by se k nim také vyjádřili jako k menšině, kterou akceptují, a naopak nevím kolik Američanů by se vyjádřilo o bezproblémovosti černochů. Neplatí to samozřejmě vždy zcela, ale lidé v hodnocení soužití většiny a menšin vycházejí nejvíce z vlastních zkušeností či ze zkušeností blízkých lidí. Do výsledků dotazníku se promítá kvalita odpovědi, které odráží převážně osobní zkušenost dotazovaného než vnímání složité celkové situace v celé společnosti. Většina obyvatel odsuzuje rasismus, hnutí skinheads…apod., ale je to do té doby, dokud se nedostanou do přímé konfrontace s někým, kdo je odlišný. Pokud mají negativní zkušenost, stanou se z většiny hned radikálně jednající, někdy rasisticky jednající, kteří se neptají po příčinách a původu odlišného jednání, často to totiž ani slyšet nechtějí a je jistě jednodušší někoho zavřít do vězení než pátrat po příčinách problému a snažit se je řešit. Opravdu si myslím, že možnost obratu v myšlení lidí by měla iniciovat hlavně škola a také média. Ale v médiích by už měli pracovat právě ti, kteří prošli moderním vzdělávacím procesem, který učí lidi toleranci a hledání kompromisů. To, že toto nejsou jen fráze jistě dokázal smutný pohled na New York letos v září.

Použitá literatura

Balvín, J. 1999. Rómové a university. Ústí nad Labem: Hnutí R.

Laubeova, L. 2000. The role of Education in Preventing Ethnic Conflicts: The Case of Roma in the Czech Reublic. Cambridge: University of Cambridge.

Průcha, J. 2001. Multikulturní výchova. Teorie-praxe-výzkum. Praha: ISV nakladatelství.

Pitra, J. 2001. Šikana-seminární práce. Technická universita Liberec.

Šišková, T. 1998. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál.

The European Roma Right Center 1999. E. Remedy. Roma Schools for the Menthally Handicapped in the Czech Republic. Budapest: Country Report Series

Zpět