Zmapování romské menšiny (záměrně zde nepoužívám termín “komunita”, který chápu jako vyjadřující určitou kompaktnost nějakého celku, neboť romská minorita je výrazně rozdělena po několika liniích, přičemž však nelze hovořit o klasických “cleavages” – viz též níže) je velmi obtížné a jen problematicky proveditelné. Nelze se, na rozdíl od příslušníků jiných národnostních menšin, spoléhat na statistická data zjištěná např. během pravidelných sčítání lidu, neboť Romové se na základě svých negativních zkušeností s administrativními soupisy své populace, které vedly v lepším případě “pouze” k jejich diskriminaci, nyní daleko častěji hlásí k jiné národnosti než romské, nehledě na fakt, že není nutné, aby se občan přihlašoval k jakékoli národnosti vůbec. Barša (1999:276) připomíná, že se na našem území jedná mj. o důsledek akcentace “občanského principu” – nedochází tedy k oficiální registraci příslušnosti jednotlivce k národnostním, etnickým či jiným menšinovým skupinám ani k použití substantiva “Rom” či adjektiva “romský” v oficiálních právních dokumentech (např. v oblasti legislativních norem týkajících se sociální problematiky.)

Problémy přináší samotná metodika sčítání obyvatelstva. Kromě toho, že se tato metodika vyvíjí a mění, existuje také jistá sociálně-vědní terminologická nejednotnost, např. u konceptů národa, národnosti, etnické skupiny, etnického původu, rasy, jazyka apod., což má za následek možnou odlišnost výkladu sledovaných charakteristik ze strany respondenta, která může vést ke zkreslení výsledků sčítání. Vliv má také způsob sčítání, formulace otázek a následné zpracování statistických údajů. Zatímco někde je volba národnosti ponechána zcela na respondentovi, v jiných zemích je mu dána na výběr řada možností (ovšem často s tím, že předložený výčet nemusí být úplný) (Kalibová 1999).

Národnostní struktura na našem území se zjišťuje od roku 1880, kdy kritériem byla tzv. obcovací řeč (Umgangsprache), první československá republika používala pro zjištění národnostní skladby obyvatelstva koncept národnosti, definované jako kmenová příslušnost, jejímž atributem byl zejm. mateřský jazyk (jehož se týkala otázka), později (při sčítání 1930) byl v definici národnosti odkaz na kmenovou příslušnost vynechán. Po 2. světové válce se způsob sčítání obyvatelstva opět změnil, a důraz byl dán na “subjektivní vědomí příslušnosti k určitému etniku” (Kalibová 1999:93), vyjádřené otázkou subjektivního přihlášení se k určité národnosti. Sčítání v roce 1970 přidalo k otázce na národnost i otázku na mateřský jazyk. V roce 1980 došlo k návratu k samotné otázce na národnost, která byla nyní definována jako “příslušnost určité osoby k národu nebo národnosti podle vlastního přesvědčení” (ibid., s. 94). Sčítání v roce 1991 pak zjišťovalo národnost a mateřský jazyk, a to pomocí tradiční metody sebesčítání. Každý měl možnost si svobodně a podle vlastního přesvědčení zvolit svoji příslušnost k národu. Došlo však oproti dřívějším (poválečným) sčítáním lidu ke značnému rozšíření seznamu zjišťovaných národností, mezi nimiž poprvé od konce 2. světové války nechyběla ani národnost romská.

Kromě výše uvedených terminologických nejasností hraje při statistickém zjišťování Romů roli také řada dalších otázek, např. kdo je Rom, koho lze za Roma považovat a kdo by za Roma považován být měl apod., krom toho jsou často mezi Romy zahrnovány i “osoby neromského původu s nízkou sociální a kulturní úrovní, v cizině pak často všechny kočující osoby (tzv. travellers)” (Kalibová 1999:94). Vliv má také např. fakt, že Romové často nechápou pojem národnosti a ztotožňují jej se státní příslušností. Mimo to část Romů nechce být za Romy z nejrůznějších důvodů považována (a proto se vědomě hlásí k jiné národnosti).

Tato situace vede k tomu, že naše statisticky získané informace o počtu Romů jsou značně neúplné a zkreslené. Je tedy nutné uchýlit se k jiné metodě zjišťování počtu – ke kvalifikovaným odhadům. Srovnáme-li výsledky censu v roce 1991 se statistikami z r. 1989, které vedly odbory sociální péče bývalých národních výborů, dojdeme k rozdílu více než 120 000 chybějících Romů na území ČR, což při jejich demografických charakteristikách samozřejmě není možné. Kolik Romů na našem území opravdu žije je tedy nutno pouze odhadovat. Podle Říčana (1998:34) lze uvažovat přibližně o 300 000 Romech, Bratinkova zpráva odhaduje jejich počet na 200 000, další odhady se pohybují mezi 200 000 – 400 000. Odhady počtu Romů se všeobecně liší (a to nejen u nás, ale i ve světě), a “dokumentují spíše metodologickou bezradnost než skutečný početní stav romské populace” (Kalibová 1999:99). Jeden z nejuznávanějších odborníků na romskou problematiku, J.-P. Liégois (1994), odhadl počet Romů v ČR v rozmezí 250 000 – 300 000, přičemž horní hranici tohoto rozmezí lze podle demografů a romistů považovat za mírně nadhodnocenou, což je ovšem obvyklou praxí. Pro účely této práce se budu držet nejčastěji uváděné hodnoty cca 200 000 Romů v ČR.

Romskou populaci v ČR nelze, jak již bylo zmíněno výše, chápat jako homogenní a nestrukturovanou komunitu, přestože v rámci majoritní populace se tato tendence projevuje ve většině případů. Na území ČR však žije několik skupin tzv. Romů, mezi něž patří několik desítek, maximálně pak stovek rodin českých a moravských Romů patřících k původnímu romskému obyvatelstvu usídlenému v Čechách a na Moravě již po několik staletí a téměř fyzicky vyhlazenému v době druhé světové války. Další významnou subetnickou skupinou jsou tzv. slovenští Romové, kteří přišli na území dnešní ČR po druhé světové válce a kteří tvoří cca tři čtvrtiny romské populace u nás. Nejvíce izolovanou skupinou ve vztahu k majoritě i k ostatním Romům tvoří tzv. Olašští Romové (Vlachika Roma), kteří se od zbytku romského etnika liší např. svými zvyky, způsobem obživy apod. a kteří tvoří asi 10 % Romů v ČR. Početně nejslabší romské subetnikum na našem území tvoří tzv. Sintí – němečtí Romové (Holomek 1999). Dalším problémem je pak přetrvávání kastovního systému uvnitř romské populace (srov. např. Hübschmannová 1999b), což přispívá k jejich společenské, zejména pak sociálně-ekonomické marginalizaci.

Ani na Slovensku v současnosti neexistují oficiální informace o etnickém složení populace, neboť podle slovenské (podobně jako podle české) legislativy by takovéto údaje byly v rozporu s lidskými právy, a nahrazují je data o národnostním složení obyvatelstva SR. Rozdíl, jak uvádí Vaňo (2001b), spočívá v tom, že zatímco údaje o etnicitě jsou získávány na základě posouzení jinou osobou, informace o národnosti jsou založeny na dobrovolné sebeidentifikaci. Problémy, které jsem zmínil v souvislosti se statistickým a demografickým zjišťováním počtu Romů, platí ve stejné míře v ČR i na Slovensku. Objevuje se zejména strach ze zneužití statistických informací a z diskriminace romské minority, a to i u ne-Romů; samotní Romové si pak vědomě volí příslušnost k jiné než romské národnosti, jistě i pod vlivem toho, že bylo dlouhodobě vedeni k tomu, že “žádná cikánská nebo romská národnost neexistuje” (Šúryová 2001:473, srov. též Kalibová 1999). Projevilo se to zejména úbytkem občanů SR, kteří se při sčítání lidu v r. 1991 na Slovensku přihlásili k romské národnosti. Zatímco sčítání z roku 1980 indikovalo téměř 200 000 Romů, o jedenáct let později se k romské národnosti oficiálně přihlásilo jen asi 76000 lidí. Opět, vzhledem k odlišným demografickým charakteristikám romské populace, zejm. pak reprodukčního chování, je tato situace nepravděpodobná.

Podobným nereálným extrémem jsou však i odhady počtu slovenských Romů, které se uvádějí v rozmezí 500 000 až 800000. Vezmeme-li za základ výsledek censu z roku 1980, který je pravděpodobně nejpřesnějším a nejpodrobnějším údajem o slovenských Romech (tj. cca 200 000 lidí), a připočítáme-li k němu možnou chybu způsobenou nezachycením Romů plně integrovaných do majoritní společnosti, která podle kvalifikovaných odhadů nepřesahovala 15 %, můžeme tvrdit, že v roce 1980 žilo na Slovensku maximálně 230 000 Romů (Vaňo 2001b). Pokud by mělo být slovenských Romů v současnosti 500000, znamenalo by to, že Romové tvořili v posledních dvaceti letech značnou část (až 2/3) přirozeného přírůstku obyvatelstva. Podle výsledků demografické ex post prognózy nelze tedy v případě Slovenska souhlasit ani s odhadem J. P. Liégoise, podle něhož žije na Slovensku 480 000 – 520 000 Romů, nýbrž lze považovat za horní hranici počtu Romů na Slovensku číslo nižší, necelých 380 000 (Vaňo 2001b).

Podobně jako v ČR, i na Slovensku existuje značná diferenciace romské populace, zejm. pak subetnická (usedlí Romové – tzv. Rumungri, polo/kočovní Olaši, malé množství Sintí), jazyková (používání kromě romštiny také slovenštiny, resp. maďarštiny), dále pak diference dle velikosti obce původu (město, venkov) a příslušnost k určitému regionu Slovenska a v neposlední řadě, podobně jako v ČR i jinde, přináležitost ke kastám (Vašečka, M. 1999, Vašečka, M. 2000, Vašečka, M. 2001).

Ve vztahu majoritní populace vůči romské menšině lze nalézt v ČR i v SR řadu společných znaků. Jedná se především o časté stereotypně negativní vnímání této minority jako nějakým způsobem “problémové”, což vedlo k utvoření sociální distance mezi majoritou a minoritou. Ta je samozřejmě spojena s xenofobií a interetnickým napětím, jehož následkem se pak logicky staly (latentní i explicitní) interetnický konflikt a xenofobie (srov. Frištenská 1999). Podle řady autorů je negativní vztah k Romům v majoritní společnosti “zakořeněn” (Večerka 1999:419), přičemž řada příčin této averze má “souvislost s předpokládanou asocialitou Romů” (ibid.).

Romům je vytýkána především kriminalita, časté je přesvědčení většiny, že “se Romové snaží vyhýbat poctivé práci, snaží se žit příživnicky, usilují o zneužívání sociálních dávek a když pracují, jsou nespolehliví, neukáznění a odborně nezpůsobilí, a tím nepoužitelní pro značnou část možných pracovních profesí.”(ibid.) Dalšími negativními aspekty jsou údajné zneužívání sociálních sítí a výhod z nich plynoucích, pocit majority, že Romové nechtějí akceptovat většinovou kulturu (např. svojí častou školní absencí či třeba jinými reprodukčními zvyklostmi) nebo přesvědčení, že se Romové “dosud nevzdali použití fyzické síly jako argumentu” (Večerka 1999:420). Majoritní populaci dále vadí romská hlučnost, špatné sousedské vztahy, nízká kvalifikace, lenost, nečestnost či prostituce. (Srov. např. Sekyt 2001, Večerka 1999, Gabal 1999c).

Míra sociální distance je ve srovnání s ostatními menšinami daleko výraznější, a to jak v ČR, tak na Slovensku. Sociologické průzkumy ukázaly, že mezi českou mládeží jsou Romové vnímání téměř jednoznačně negativně. Např. na položenou otázku, jak by vadila hypotetická situace, že by “v bezprostřední blízkosti respondenta bydlela rodina určité rasy či národnostní skupiny” se v případě soužití s romskými rodinami negativně vyjádřilo téměř 80 % respondentů, a to “bez ohledu na to, jakého typu či charakteru by tyto rodiny mohly být” (Večerka 1999:421). Jiné výzkumy ukazovaly výsledky ještě větší míru sociální distance – v roce 1994 86 % a v roce 1996 dokonce 87 % (Gabal 1999c). Podobná situace je i na Slovensku, kde také “značná část majoritní populace chápe přítomnost Romů jako přítěž a tento pocit se zintenzivňuje tehdy, když uvažují o přítomnosti Romů ve své bezprostřední blízkosti” (Vašečka 2001:???), přičemž tato situace má trvalý charakter. Podle výzkumů IVO by Romové jako sousedé vadili cca 76 % respondentů (březen 2000) (Vašečka 2001).

Vztah k Romům lze demonstrovat také na příkladu otázky, do jaké míry jsou akceptovatelní jako životní partneři, resp. členové rodiny (která je součástí majoritní populace. V ČR byl tento problém zkoumán na základě dotazníkové otázky, “zda by byl respondent schopen chodit s dívkou či chlapcem příslušné národnosti (rasy)”, přičemž na výběr byly odpovědi seřazené na čtyřstupňové škále “rozhodně ne”, “spíše ne”, “možná ano”, “určitě ano”. Výsledky ukazují do značné míry odmítavé postoje. Ve vztahu k romské minoritě zaujalo zcela negativní postoj (“rozhodně ne”) 56 % respondentů, negativní postoj (“rozhodně ne” a “spíše ne”) pak 78,4 % respondentů. Podle autorů výzkumu (v ČR Trávníčková 1995) četnost negativních odpovědí naznačuje, že značná část vzorku zaujímá negativní postoje ve vztahu k jiným národnostem nebo rasám, přičemž “srovnání odpovědí na uvedené otázky ukazuje, že s předpokládanou mírou užšího osobního kontaktu se odmítavý postoj posiluje” (Večerka 1999:423). Vzhledem k tomu, že tato stanoviska zastává současná mladá generace, lze se domnívat, že v budoucnosti se bude sociální vzdálenost mezi majoritou a menšinami, zejm. pak Romy, ještě prohlubovat. Na Slovensku je situace analogická – podle výsledků výzkumu agentury Markant pro iniciativu Ľudia proti rasizmu, který proběhl v lednu 2001, by 80 % respondentů bylo proti tomu, aby se jejich dcera vdala za Roma (Vašečka, M. 2001).

Jak již bylo uvedeno, vztah majoritní populace k Romům je vztahem, ve kterém dominuje xenofobie, a lze jistě souhlasit s Hanou Frištenskou, když tvrdí, že “po celá staletí romské přítomnosti v našem geopolitickém prostoru je historie vztahu většinové společnosti a romské minority historií interetnického napětí, měnící se často na interetnický konflikt, jaký jsou nuceny zřejmě podstupovat všechny kultury, jsou-li tak odlišné a hledají-li formy soužití v tak těsném kontaktu, jako je tomu v tomto případě” (Frištenská 1999:244). V rámci zmíněného interetnického konfliktu lze pak sledovat jeho dva explicitní projevy, které většina badatelů označuje přívlastkem rasistický (srov. např. Frištenská 1999, Říčan 1998, Vašečka 2001). Jedná se o rasové, či rasisticky motivované násilí a o rasovou nebo rasisticky motivovanou diskriminaci.

Problematika rasového násilí, resp. násilí s rasovým (rasistickým) motivem je samozřejmě mediálně zajímavá, a proto se o ní občané dozvídají zejm. z televize a tisku. Problematiku rasově motivovaného násilí a jeho potlačování či prevence navíc ještě komplikovala situace, kdy státní moc po dlouhou dobu neevidovala rasově motivované trestné činy, protože neexistovala metodika, která by je jako rasově motivované dokázala identifikovat a protože řada z těchto trestných činů nebyla z nejrůznějších důvodů nikdy policii ohlášena (Frištenská 1999). Státní moc po dlouhou dobu také na extremismus a s ním spojené rasově motivované násilí nereagovala nebo reagovala nedostatečně. Teprve s nárůstem brutality těchto trestných činů (např. v ČR smrt T. Danihela, T. Berkiho, nebo v SR K. Sendreie) která měly značný negativní mezinárodní ohlas, a rovněž s následnými pokusy Romů o emigraci (v médiích označovanými až pojmy jako “exodus”) do států západní Evropy, resp. severní Ameriky došlo ke kvalitativní změně v přístupu státní moci i ke značnému posunu v postojích veřejnosti, kdy začal být takovýto rasismus vnímán zřetelně negativně a odmítán.

Rasisticky (rasově) motivovaná diskriminace je pak dalším produktem interetnického konfliktu mezi majoritní společností a romskou minoritou. Jak připomíná Frištenská (1999:256), je možné, a podle mého názoru rovněž nutné, “diskriminativní chování… dále rozlišovat s přihlédnutím k tomu, zda rasová diskriminace vůči Romům má povahu úmyslného nebo vědomého chování, nebo zda úmysl chybí a diskriminace je obsažena jako vlastnost v povaze určitých systémů. V aktech úmyslné diskriminace jde o chování s dosahem k rasově, národnostně či etnicky odlišnému jedinci, jemuž je odpírána rovná příležitost se zcela konkrétním obsahem (např. odpírání určité pracovní příležitosti s ohledem na rasovou odlišnost). V případě neúmyslné nebo nepřímé diskriminace, která není cílena na konkrétního jedince, jde o nedostatečnou otevřenost systémů, které ve svém základě a v souhrnu svých vlastností nejsou přístupné určitým skupinám lidí, v našem případě romské komunitě, ale jistě nejenom jí. Tento druh diskriminace je v materiálech Rady Evropy… identifikován a definován jako strukturální diskriminace či institucionální rasismus.” Typickým příkladem prvního typu rasové diskriminace je mediálně známé odmítání obsluhovat Romy v restauračních zařízeních, případně i jejich nevpuštění dovnitř (Frištenská 1999, Hübschmannová 1999a, Vašečka, M. 2000, Vašečka, M. 2001). Dalším příklady je pak diskriminace v dopravních prostředcích nebo třeba při návštěvě zdravotnických zařízení.

Co se týče problematiky strukturální diskriminace či institucionálního rasismu, je nutno si uvědomit, že se jedná o koncept dosti široký a zahrnující celou řadu dílčích aspektů. Podle Laubeové (2001:126) označuje pojem institucionálního rasismu zejm. tři skutečnosti. “(1)Kultura organizace či instituce vyjadřuje jak otevřené, tak skryté názory a postoje vycházející z rasových předsudků či stereotypů; toto kulturně hodnotové paradigma není zjevné a působí jako “neutrální”; (2) každodenní praxe organizací či institucí znevýhodňují rasově či etnicky odlišné skupiny, a to jak záměrně, tak i nevědomě – setrvačností, lhostejností, neschopností či neochotou pochopit postavení menšin; (3) strukturální znevýhodnění skupin ve společnosti je reprodukováno organizacemi a institucemi do té doby, než se tímto procesem organizace začnou zabývat” (zvýrazněno autorkou).

Typickým příkladem tohoto typu rasové diskriminace je diskriminace Romů při jednání se státní správou, samosprávou, ve školství (kde dochází k jisté formě segregace) ad., přičemž je nutno dodat, že všechny tyto formy úmyslné i institucionální diskriminace se vyskytují jak v ČR, tak i v SR. Velmi významným příkladem institucionální rasové diskriminace, který se vyskytl v ČR tak i v SR.skytují jak v e všechny Romů při jednání se státní správou, samosprávou, ve školství (kde dochází k jisté ákladě a a nikoli na Slovensku, byl Zákon č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství ČR.

Převrácením tříúrovňové typologie integrace A. Birche můžeme v podstatě utvořit určitou typologii marginalizace nejrůznějším způsobem definovaných skupin. Aplikujeme-li tuto typologii na postavení Romů ve společnosti, můžeme spolu s P. Baršou říci, že Romové jsou “v životě občansko-politickém, kulturním i ekonomickém… vyloučeni na okraj… společnosti” (Barša 1999:273). Co se týče občansko-politické marginalizace Romů, bylo o ní pojednáno výše, v části II. 2. K tomuto typu marginalizace patří také donedávna zkreslený obraz Romů v médiích, zdůrazňující zejména problémy jejich soužití s majoritou, přičemž jen malý důraz byl kladen na důvody těchto problémů (Barša 1999). Na Slovensku (a donedávna i v ČR) je k tomu nutno připočíst často otevřeně rasistické výroky představitelů parlamentních politických stran (Vašečka, M. 1999, Vašečka, M. 2000, Vašečka, M. 2001). Dochází k tomu, že “stát a politický systém jsou identifikovány s majoritní společností a Romové se s nimi proto nesnadno ztotožňují – chápou se jako občané druhé kategorie a cítí se vyloučeni z demokratického veřejného života” (Barša 1999:274). O občansko-politické marginalizaci Romů vypovídá také jejich minimální procentuelní zastoupení v parlamentních a vládních politických stranách, jakož i v orgánech státní správy respektive samosprávy (Barša 1999:279). O snahách Romů o vlastní politickou reprezentaci a o vztazích majoritní politické scény bude pojednáno níže.

Co se týče kulturního vyloučení, je nutno v obou sledovaných státech připomenout jisté zlepšení, totiž že Romové získali status národnostní menšiny a s ním spojená práva a zároveň také určité zdroje na podporu své kultury Barša (1999), Holomek (2000), Vašečka, M. 2001:???, Vašečka, M. 2000:212n, Vašečka, M. 1999:774). Ovšem v ostatních oblastech kulturního života je marginalizace Romů stále alarmující, ať už se jedná o vzdělávání (na všech jeho úrovních), kdy jedním z důsledků je zařazování kulturně a zejm. jazykově (!) handicapovaných romských dětí do zvláštních škol primárně určených pro děti s mentální retardací a zároveň následný minimální podíl středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných Romů v rámci populace, nebo o “nedostatek veřejného uznání a podpory jejich (tj. romské) kulturně-skupinové identity ze strany veřejných institucí” (Barša 1999:280).

Sociálně-ekonomická situace Romů je kvůli akcentaci “občanského principu” velmi obtížně zhodnotitelná, všeobecně však “Romové patří s ohledem na příjmy, vzdělání, kvalifikaci, bydlení, charakter a rozsah spotřeby k nejnižší sociální vrstvě obyvatelstva” (Barša 1999:276), čehož jsou si vědomy i příslušné instituce státní správy. M. Vašečka dokonce navrhuje hovořit v souvislosti s Romy na Slovensku o tzv. “underclass”, charakterizované zejm. dlouhodobou nezaměstnaností, fragmentarizovanou pracovní kariérou, trvalým uplatněním pouze na sekundárním trhu práce, závislost na dávkách sociálního státu nebo na aktivitách stínové ekonomiky. “Prostředí “underclass” se ve vztahu k majoritní populaci chápe jako anomické, vyznačující se celkovou rezignací, malým respektem k autoritám, nízkou sociální kontrolou, spoléháním se na systém podpor, vytrácením se pracovní etiky” (Vašečka, M. 1999:759). Vzhledem k velmi podobné situaci Romů v ČR lze očekávat diskusi o problematice zařazení Romů jako “underclass” i v českém veřejno- a sociálně-politickém i jiném sociálně vědním diskursu. Domnívám se, že pokud by Romové v současnosti ještě nenaplňovali všechna kritéria zařazení do “underclass”, lze předpokládat, že splňují velkou většinu podmínek, které umožňují je takto klasifikovat. Jak dodává Barša (1999:277), určitý vliv na sociálně-ekonomické vyloučení Romů má také “příliv výrazně levnější a spolehlivější pracovní síly z východních zemí, především z Ukrajiny.” Na sociálně-ekonomickém vyloučení se podílí také nedobrá bytová situace Romů spojená s nevyhovujícími hygienickými podmínkami; Romové navíc často nezvládají přizpůsobení se stylu bydlení obvyklému pro majoritní populaci a dochází k tzv. vymydlování bytů (s tím, že dříve docházelo následně k administrativnímu přidělení bytu dalšího), což většinové obyvatelstvo většinou nelibě nese a jako důsledek vede k prohlubování právě sociální marginalizace a sociální distance Romů. “Nejspornějším řešením problému bydlení je vystěhovávání sociálně nejslabších skupin včetně velkého procenta Romů na okraje měst do bytů nižší kategorie či přímo do tzv. holobytů. Důsledkem je vytváření jakýchsi novodobých mini-ghett, v nichž lidé často žijí ve špatných sociálních a hygienických podmínkách a vzdalují se pracovním a vzdělávacím příležitostem. Dochází ještě k většímu sociálnímu propadu, nárůstu kriminality a dalším problémům. Romská kriminalita považuje budování holobytů a násilné vystěhovávání za předzvěst etnického čištění, zatímco spořádaní Češi, bydlící v blízkosti soustředění těchto vyloučených, chápou tuto skutečnost jako křivdu” (Barša 1999:277).

Je samozřejmé, že po roce 1989 se státní politiky ve vztahu k Romům změnily. Zatímco během vlády komunistů se stát a jeho instituce soustředil převážně na paternalismus a na asimilaci Romů, demokratizace devadesátých let přinesla řadu změn. Už v lednu 1989 doporučovala Zpráva o stavu řešení problematiky romského obyvatelstva v ČSSR a základní zaměření dalšího postupu zvážení mj. otázky ústavněprávního postavení Romů v ČSSR, jejich zapojení do správy vlastních záležitostí, včetně možnosti využívat vlastní jazyk a nahrazení termínu názvu skupiny Cikáni termínem Romové, a “s určitou opatrností se konstatovalo, že vývoj v ČSSR ukazuje, že romská komunita má v podstatě národnostní povahu” (Sulitka 1999:221). Jedním z prvních hmatatelných výsledků byl časopis Lačho Lav, který pak začal vycházet od začátku roku 1990, a to v romštině.

Euforie po listopadu 1989 přinesla pak další pozitivní reakce státu směrem k romské minoritě, zejména pak v reakci na podněty nově vzniklé Romské občanské iniciativy (ROI). V létě 1990 doporučila federální vláda vládám obou republik, aby zrušily platnost komunistických nařízení, které umožňovaly v rámci programu nucené sterilizace romských žen vyplácet těmto ženám finanční “motivační” příspěvek.

Na FMPSV došlo koncem roku 1990 ke vzniku skupiny expertů složené ze zástupců státní správy a vědeckých a specializovaných institucí. Tato skupina se spolu s romskou reprezentací podílela na vypracování Návrhu zásad státní politiky společenského vzestupu romského obyvatelstva v ČSFR, který zejm. “přinesl kritické zhodnocení příčin selhání koncepcí státní politiky ve vztahu k Romům od roku 1945 (totalitní systém státní moci, neadekvátní paternalismus státu, který na jedné straně popíral etnickou zvláštnost Romů, prosazoval jejich asimilaci, na druhé straně je ale současně vyčleňoval jako zvláštní sociálně-patologickou skupinu). Zvláštní pozornost soustředil navíc na otázku načrtnutí alternativ dalšího vývoje romského obyvatelstva v ČSFR.” (Sulitka 1999:224). Tento materiál ovšem ještě neobsahoval konkrétní návrhy opatření. Ty formulovala skupina expertů FMPSV na začátku roku 1991.

Dalším výsledkem práce expertní skupiny FMPSV a jejích jednání s romskou reprezentací bylo vypracování materiálu pro jednání federální vlády, která ho jako usnesení vlády číslo 619 přijala jako Zásady politiky vlády České a Slovenské Federativní Republiky k romské menšině. Významným důsledkem praktického uplatňování těchto Zásad byla akceptace romské menšiny jako národnostní menšiny a alespoň formální zajištění jejích práv v souladu s Listinou základních práv a svobod. Cílem vládních politik pak bylo zejm. odstranění sociální nerovnosti Romů, formou rozvojových programů reagujících na hospodářské prostředí, sociální a kulturní podmínky ad. Důraz byl také kladen na nutnou reformu školství a na rozvoj tolerantního prostředí ve společnosti. “Snahy o řešení romské otázky na úrovni orgánů československé federace v letech 1990 až 1992 představují jeden z celé řady pokusů vrcholných státních orgánů. Směřovaly k zabezpečení takových podmínek, ve kterých by postavení Romů ve společnosti, akceptujíc rozvoj jejich etnické identity, vycházelo z principů harmonického soužití v rámci různorodých národnostních či etnických součástí společnosti. Navrhovaná řešení byla projednána s představiteli romské komunity na půdě komise pro národnosti České národní rady a očekávalo se, že přijaté koncepty budou závazným programem pro novou federální i republikové vlády i po parlamentních volbách v červnu 1992. Ukázalo se však, že v rámci bývalého Československa šlo o poslední etapu zájmu o problematiku Romů, etapu, která se přitom uzavřela s časovým předstihem ještě před parlamentními volbami 1992, a tedy i před rozdělením československé federace. V důsledku politického vývoje po volbách 1992 nepřevzala ani nová federální vláda ani nová vláda České republiky na sebe závazky, které vyplývaly z dosud rozpracovaných koncepčních programových východisek ve vztahu k romské komunitě” (Sulitka 1999:227-228).

Po rozdělení federace český stát jako by najednou začal řešit problematiku soužití s Romy znovu, A. Sulitka v této souvislosti hovoří přímo o “opakovaném začátku” (Sulitka 1999:230). Zdálo se, že jednání vlády ztratilo návaznost na celé polistopadové dění. Vláda ČR přijala několik usnesení, jimiž se snažila reagovat na nejžhavější problémy romské minority.

V dubnu 1993 předložil J. Kabát, ministr kultury a předseda Rady vlády ČR pro národnosti, vládě situační zprávu o romské problematice. Vláda jej projednala, vyžádala si však zprávu novou, z níž vyplynulo usnesení č. 210/1993 “K situační zprávě o problematice romské komunity”, první koncepční vládní pokus postihnout problémy, s nimiž romská komunita zápasí. Byly rovněž pověřeny státní orgány, aby vybrané problémy začaly řešit. Vláda však bohužel již žádné další kroky důrazně nepodnikala, což si podřízené resorty vysvětlily jako de facto “útlumový program” (Sulitka 1999:233). Tuto situaci nezměnil ani další vládní materiál, zaměřený původně na romské děti a mladistvé, v jehož zpracování a implementaci však došlo k významovému posunu prvotního zadání a “specifika problematiky romských dětí a mládeže se … posunula do širšího rámce prevence rizikových skupin dětí a mládeže” (Sulitka 1999:233). Tato v podstatě pasivní pozice státu ztělesněná novým předsedou Rady pro národnosti ministrem I. Němcem pak vydržela až do parlamentních voleb v roce 1996. V tomto období nejvyšší státní orgány jen reagovaly ne významné události týkající se romské minority (památník v Letech u Písku, tematická jednání s romskými představiteli na půdě Rady pro národnosti, jednání s MMB o romské kultuře a o zajištění prostor pro plánované Muzeum romské kultury) (Sulitka 1999).

Na Slovensku se až do roku 1996 vláda k dalším krokům řešení soužití s Romy neodhodlala, což lze samozřejmě přičíst zejména nacionalistickým tendencím ve slovenských vládních politických stranách, zvláště pak HZDS a SNS.

Po parlamentních volbách v roce 1996 došlo v ČR ke změně na pozici předsedy Rady pro národnosti, když byl do jejího čela jmenován ministr bez portfeje P. Bratinka. Ten inicioval vznik Pracovní skupiny ad hoc Rady pro národnosti pro záležitosti občanů ČR romské národnosti, mezi jejíž cíle patřilo zejména monitorování oblastí s častějším výskytem rasisticky motivovaných konfliktů a násilí a na základě svých zjištění předkládat návrhy na řešení vyvstalých problémů. Konec roku 1997 přinesl útlum této činnosti, neboť vláda rozhodla o vzniku meziresortní komise pro záležitosti romské komunity, jež měla převzít další iniciativu.

Ministr Bratinka se svým týmem předložil vládě “Zprávu o situaci romské komunity v České republice a k současné situaci v romské komunitě” (tzv. Bratinkova zpráva). Jednalo se o “první vládou deklarovaný pokus zabývat se vážněji problematikou společného života Romů a Neromů” (Kohoutek 2001:3). Zpráva analyzovala problémy vyplývající ze soužití Romů a majority, její součástí byl i sociologický průzkum zaměřený na jednotlivé aspekty soužití s Romy.

Dalším vládním dokumentem zabývajícím se integrací Romů do společnosti bylo usnesení vlády č. 279 o koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity napomáhající jejich integraci do společnosti z 7. dubna 1999, což byl první koncepčněji pojatý vládní materiál, který obsahoval i úkoly pro jednotlivé instituce.

Nejnovějšími pokusy sociálnědemokratické vlády jsou dvě verze Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity napomáhající jejich integraci do společnosti. První verzi tohoto dokumentu přijala vláda ČR v létě 2000, druhou pak na jaře 2002. Důraz je kladen zejména na integraci (oproti dřívější státní politice asimilace, přičemž samozřejmě dobrovolnou asimilaci stát odmítnout nemůže) Romů do společnosti, na uznání Romů jako svébytné národnostní menšiny. Celkovým cílem je po uplynutí stanovené časové perspektivy dvaceti let bezkonfliktní soužití romských komunit s ostatní společností, přičemž mezi dílčí cíle patří bezpečnost, odstranění vnějších a vnitřních překážek začlenění Romů do společnosti, sociální “povznesení” romské komunity, emancipace a vznik romské reprezentace, rozvoj romské kultury a jazyka a v neposlední řadě samozřejmě vytvoření tolerantního prostředí ve společnosti.

Vládní Koncepce romské integrace 2002 je pak rozšířením a modifikací předcházejícího dokumentu. Vychází z kombinace tří perspektiv dané problematiky – lidsko-právní, národnostní a socio-kulturní. Integraci Romů vláda považuje za překonání sociální exkluze Romů při zachování jejich identity. Ostatní principy, cíle ani časová perspektiva se oproti koncepci z roku 2000 v podstatě nemění. Tento vládní dokument je přijímán i v odborných kruzích jako zatím nejlepší pokus vlády o řešení situace soužití s Romy.

Vláda SR přijala v roce 1996 Koncepciu prístupu k občanom vyžadujúcim osobitnú starostlivosť. Jedním z jejích výsledků bylo vytvoření Úradu splnomocnenca vlády pre občanov vyžadujúcich osobitnú starostlivosť, jehož pracovníci v dalších téměř dvou letech pracovali na vytvoření nové slovenské vládní koncepci přístupu k Romům. Ta byla přijata vládou SR v listopadu 1997 jako Koncepčné zámery vlády SR na riešenie problémov Rómov a obsahovala analýzu romské problematiky na Slovensku a její možná řešení včetně jejich financování ze státního rozpočtu do roku 2002. Tento vládní dokument byl hodnocen poměrně příznivě, mezi kritikami se objevily zejména názory na nedostatečnost zajištění financí a personálního zabezpečení programu. Úrad splnomocnenca vlády pre občanov vyžadujúcich osobitnú starostlivosť v čele s Neromem B. Balážem fungoval až do konce roku 1998, kdy byl novou vládou M. Dzurindy zrušen a do jisté míry nahrazen Úradom splnomocnenca vlády SR na riešenie problémov rómskej menšiny pri Úrade vlády SR. Do pozice vládního zplnomocněnce byl jmenován Rom V. Danihel a někteří zaměstnanci bývalého Balážova Úradu přešli do této nově utvořené instituce (Vašečka, M. 2001).

Brzy po svém vzniku začal Úrad pracovat na nové vládní strategii řešení romské situace na Slovensku. Tu předložil vládě SR její místopředseda pro lidská práva P. Csáky ve dvou etapách. 27. září přijala vláda SR Uznesenie č. 821/1999 k stratégii vlády SR na riešenie problémov rómskej národnostnej menšiny a súboru opatrení na jej realizáciu – I. etapa. Tato nová vládní strategie obsahuje stručně a tezovitě formulovaný popis stavu romské populace na Slovensku a návrhy na způsoby řešení. Odborníci hodnotí velmi kladně některé části tohoto dokumentu (zejm. analýzu a návrhy řešení v oblastech kultury, vzdělávání a označování diskriminace Romů), naopak “slabým místem strategie je kapitola o sociální oblasti, ve které jsou pojmenovány hlavní problémy romské populace jako nezaměstnanost, nedostatek pracovních příležitostí na trhu práce a nedostatek propojení mezi systémem poskytování dávek sociální pomoci a podporou v nezaměstnanosti. Návrhy na řešení tohoto nejzávažnějšího problému romské národnostní menšiny jsou však do značné míry nekonkrétní. Zřejmě nejzásadnějším problémem při posuzování nové strategie vlády je skutečnost, že vzhledem k alarmujícně nepříznivému sociálně-ekonomickému statusu romské menšiny je třeba začít s realizací konkrétních projektů co nejdříve. V této souvislosti se nezdá rozumné vytvářet s příchodem každé nové vlády novou strategii přístupu k Romům. Strategie přijatá v listopadu 1997 by byla při existenci vize přístupu k Romům po jistých úpravách aplikovatelná bezprostředně po volbách 1998. Je možné, že vláda, která vzejde z parlamentních voleb v roce 2002, bude opětovně iniciovat vytvoření nové, zvláštní koncepce přístupu vlády k Romům, jejíž příprava může zabrat polovinu volebního období (Vašečka, M. 2000:198).

5. května 2000 schválila vláda SR Rozpracovanú stratégiu vlády SR na riešenie problémov rómskej národnostnej menšiny do súboru konkrétnych opatrení na rok 2000 – II. etapu. Tato rozpracovaná strategie je podrobnější nejen v jednotlivých oblastech zájmu vlády, ale také v počtu institucí zodpovědných za její naplňování. Lze říci, že do řešení problémů Romů na Slovensku je zapojena státní správa na všech svých úrovních a propojeně. Základním pilířem Strategie je občanský princip, který je doplněn snahou o pozitivní stimulaci samotných Romů. M. Vašečka k tomu dodává, že tato pozitivní stimulace může do budoucna být i zárodkem nějakých vyrovnávacích opatření ( ve smyslu affirmative action) (Vašečka, M. 2000:199).

Soubor opatření navržených pro rok 2000 byl zpracován pro oblasti zájmu,v nichž je podle předkladatelů situace nejvíce kritická: lidská práva, výchova a vzdělávání, nezaměstnanost, bydlení, sociální oblast a zdravotnictví. Problematické je ovšem zajištění financí pro tato opatření, která jsou velmi nákladná. I přes dílčí problémy je však tato Rozpracovaná strategie nejpodrobnější koncepcí přijatou vládou SR po rooce 1989. V roce 2001 se na Slovensku pokračovalo v naplňování této strategie a její aplikace opět potvrdila problematičnost výše zmíněné alokace finančních postředků.

Bibliografie:

Balabánová, H. (1999). Romské děti v systému českého základního školství a jejich následná profesní příprava a uplatnění. In: (1999). Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 333–351.

(2000). Černobílý život. Praha: Gallery.

Davidová, E. (1995). Romano drom. Cesty Romů 1945-1990. Olomouc: UP.

Gabal, I. (1999a). Etnické problémy v dnešním evropském vývoji z perspektivy České republiky. In: Gabal, I. a kol. (1999). Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha: G plus G, s. 13-24.

Gabal, I. (1999b). Vývoj mezinárodního standardu ochrany a rozvoje práv národnostních menšin od konce druhé světové války po současnost. In: Gabal, I. a kol. (1999). Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha: G plus G, s. 33-44.

Gabal, I. (1999c). Etnické klima české společnosti. In: Gabal, I. a kol. (1999). Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha: G plus G, s. 70-96.

Gabal, I. a kol. (1999). Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha: G plus G.

Haišman, T. (1999). Romové v Československu v letech 1948 – 1967. Vývoj institucionálního zájmu a jeho dopady. In: (1999). Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 137–183.

Holomek, K. (2000). Postavení Romů v současnosti. In: Jařabová, Z. – Davidová, E. (2000). Černobílý život. Praha: Gallery.

Hübschmannová, M. (1999a). Několik poznámek k hodnotám Romů. In: (1999). Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 16-66.

Hübschmannová, M. (1999b). Od etnické kasty ke strukturovanému etnickému společenství. In: (1999). Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 115-136.

Jařabová, Z. – Davidová, E. (2000). Černobílý život. Praha: Gallery.

Kalibová, K. (1999). Romové z pohledu statistiky a demografie. In: (1999). Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 91-114.

Kollár, M. – Mesežnikov, G. (eds.) (2000). Slovensko 2000. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Bratislava: IVO.

Kollár, M. – Mesežnikov, G. (eds.) (2001). Slovensko 2001. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Bratislava: IVO.

Laubeová, L. (2001). Institucionální rasismus a jeho příklady v České republice. In: Machalová, T. a kol. (2001). Lidská práva proti rasismu. Brno: Doplněk, s. 124–144.

Machalová, T. a kol. (2001). Lidská práva proti rasismu. Brno: Doplněk.

Mesežnikov, G. – Ivantyšyn, M. (eds.) (1999). Slovensko 1998–1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Bratislava: IVO.

Miklušáková, M. (1999). Stručný nástin důsledků zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR. In: (1999). Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 267–270.

(1999). Romové v České republice. Praha: Socioklub.

Říčan, P. (1998). S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha: Portál.

(1999). A Special Remedy. Roma and Schools for the Mentally Handicapped in the Czech Republic. ERRC Country Reports Series, No. 8, June 1999.

Sulitka, A. (1999). Vývoj a súčasný stav praktických riešení a kompetencií vrcholných orgánov štátu. In: (1999). Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 199–243.

Šúryová, E. (2001). Rómovia a kriminalita. Sociológia, č. 5.

Trávníčková, I. a kol. (1995). Pražská mládež a lidská práva. Praha: IKSP.

Vaňo, B. (2001a). Demografická charakteristika rómskej populácie v SR. Bratislava: Infostat.

Vaňo, B. (2001b). Odhad počtu Rómov na Slovensku. Sociológia, č. 5, s. 509–512.

Vašečka, I. (2001). Migrácia Rómov zo Slovenska do krajín EÚ – príčiny a podnety. Sociológia, č. 5, s. 457–471.

Vašečka, M. (1999). Rómovia. In: Mesežnikov, G. – Ivantyšyn, M. (eds.) (1999). Slovensko 1998–1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Bratislava: IVO, s. 757–776.

Vašečka, M. (2000). Rómovia. In: Kollár, M. – Mesežnikov, G. (eds.) (2000). Slovensko 2000. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Bratislava: IVO, s. 191–238.

Vašečka, M. (2001). Rómovia. In: Kollár, M. – Mesežnikov, G. (eds.) (2001). Slovensko 2001. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Bratislava: IVO, s. ???–???.

Víšek, P. (1999). Program integrace – řešení problematiky romských obyvatel v období 1970 až 1989. In: (1999). Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 184–218.

Wernerová, R. (1994). Romanies – In Search of Lost Security? Praha: Institute of Ethnology of the Academy of Sciences of the Czech Republic & Journal Český lid.